Místo sirén nechte zvony znít

Ve vší úctě ke všem zemřelým, na jejichž počest se tu a tam rozeznívají sirény: takovéto uctění jejich památky je nejen k ničemu, ono je vlastně v praxi spíše neuctivé.

Sirény (resp. čím dál častěji reproduktory s nahrávkami sirén) ječí v ČR už po mnoho let ze střech pravidelně každou první středu v měsíci. Většinou jsou navíc provázeny burácivým hlasem řvoucím: „Zkouška sirén! Zkouška sirén!“ a „Právě proběhla zkouška sirén! Právě proběhla zkouška sirén!“.

Občas ten hlas křičí ještě něco jiného, ale celé je to (alespoň u nás, v Praze) zvukařsky tak mizerně ošéfované, že jsem nikdy nerozuměl co.

Většina lidí to nesnáší, případně z toho mají legraci. Jedna moje kamarádka pravidelně oznamuje na facebooku těm z nás, kteří jsou už hluší, že „Právě probíhá zkouška sirén! Zkouška sirén!“ a orchestr Berg to dovedl ad absurdum, když pravidelnou zkoušku sirén začal doprovázet pravidelnými koncerty, do nichž je zvuk sirén zakomponován.

…

Někdy v létě před rokem a půl se zvukem sirén uctívala taky památka, jen už nevím koho. Měl jsem dovolenou, a protože si zprávy pouštím většinou hlavně při práci, neměl jsem ani tušení, že nejde o zkoušku, ale o tryznu.

Seděl jsem právě v jedné zahradní restauraci se psem a užíval si točeného, když vtom se z repráku kdesi na nějaké blízké střeše ozval hlas, který sice opět hřmotil jako vichřice, ale nebylo rozumět ani jedinému jeho slovu, tím spíše, že polovina hlášení byla bůhvíproč v němčině.

Během této zvukové přeháňky si nikdo ze třiceti hostů na zahrádce nestoupl, protože kdo náhodou nesledoval předchozí dny zprávy, tak nic nevěděl a považoval to stejně jako já jen za další pravidelnou zkoušku (našich nervů). Pokud někdo z přítomných náhodou věděl, o co jde, nedal to najevo.

Přítomní turisté pak zjevně rozuměli německému hlášení (které možná mělo něco objasnit) stejně minimálně jako Češi tomu českému, tedy vůbec, a jen se zmateně rozhlíželi kolem.

Později se ukázalo, že jediný, kdo věděl, oč se jedná, byla servírka, která však stejně stála a kouřila u popelníku před restaurací, takže nebylo poznat, jestli tam postává a drží svou kouřovou minutu ticha se záměrem uctění něčí památky, či jen tak pro relax.

Jedinou bytostí široko daleko, která okamžitě a plně pochopila, že došlo k něčemu tragickému, a jíž se zmocnil skutečně nepředstíraný hluboký smutek, byl můj staford, který vyskočil na lavici a začal zoufale výt směrem k sirénám, zjevně zcela zdeptaný hlubokým žalem nad smrtelným křikem toho obrovitého psiska, snad dokonce nějakého psího boha (Siria?), které se dle svého jekotu zmítalo v posledním tažení kdesi vysoko nad střechami…

…poplašené straky vystřelily daleko do nebe…

…zatímco všichni ostatní se na zahrádce smáli mému nebohému psíku…

…

Inu: prostě žádné uctění, nic, zhola, ale zhola nic…

…

Copak není možné pojmout uctění něčí památky nějak důstojněji?

Vzhledem k tomu, že se už dneska většinou stejně asi nepoužívají žádné skutečné sirény, ale jde jen o nahrávky jejich zvuku, tak pokud to s tím vzdáním úcty někdo myslí opravdu vážně, ať se zasadí o to, aby se pro tyto případy pouštěla alespoň nahrávka zvonů!

Církevní zvoníci by jistě rádi poradili vhodný a historicky patřičný rytmus i zvuk, lidi by si na to časem zvykli a nepletli by si takovéto připomínky smutné události s otravně se opakujícími testy.

Naopak, stejně jako kdysi lidé v chalupách a na polích, když uslyšeli umíráček, ptali by se: „Kdopak nám to umřel? A copak to bylo za člověka? Dobrý byl, či zlý?“

A třeba by se i něco dozvěděli…

…

Zkrátka: Místo sirén nechte zvony znít!

…

Ostatně, ony i ty samotné zkoušky by se koneckonců obešly bez sirénského řevu.

Ke stejnému účelu by bez rvaní uší posloužily mnohem lépe třeba parádní Fanfáry Antonína Dvořáka, zkomponované u příležitosti zahájení Zemské jubilejní výstavy v Praze roku 1891, která se stala vlasteneckou demonstrací vyspělé úrovně českého hospodářství.

Na rozdíl od fanfár Bedřicha Smetany nejsou zprofanované, a tak bychom si třeba mohli těmito fanfárami každou první středu v měsíci připomenout, co je to vlastenectví a že Češi přes všechny problémy, války a diktatury urazili od devatenáctého století zatraceně velký kus cesty, že mají dnes svůj vlastní a relativně demokratický stát, který ekonomicky docela dobře šlape, a i když pořád je nutné se snažit o to, aby byl lepší (a že je hodně co zlepšovat!), můžeme to dělat s hrdostí a návazností na spoustu skvělých věcí, které dokázali naši předkové.

Já osobně, ač jinak velký cynik a ironik, bych při takových fanfárách klidně každou první středu v měsíci povstal a věnoval minutu ticha vzpomínce na vše dobré, čím naší zemi přispěli ti, kteří tu byli před námi. A vůbec by mi nevadilo, že první takty Dvořákových Fanfár citují rakouskou císařskou hymnu od Josepha Haydna, bral bych to jako větší smíření se s minulostí než znovuvztyčený Mariánský sloup.

A kdybych zaslechl místo fanfár zvony, povstal bych také, uctil zemřelého minutou ticha, a pokud bych o tom nevěděl ze zpráv, ptal bych se:

„Kdopak nám to umřel? A copak to bylo za člověka? Dobrý byl, či zlý? A čím přispěl k rozvoji této země, že v ní dnes na jeho památku všude znějí zvony?“

…

A kdybych někdy uslyšel sirény, utíkal bych i se stafordem do krytu!

© Stanislav Hudský, 2020

Knihy autora:

---

---