Motol – sestup do propasti lidské mysli

Hlavní postavou této knihy jste vy. Nebo přinejmenším nějaký váš příbuzný, brácha, syn, vnuk, nebo jen kamarád či známý, takový ten docela obyčejný člověk z vašeho okolí. A pokud jí nejste vy sami, určitě někoho takového znáte aspoň z doslechu.

Hned vám bude jasné, o kom mluvím – přece o tom klukovi od sousedů – jasně, to je on, takový ten docela chytrý mládenec, co s ním vždycky byla hrozná sranda… Potom se dostal na nějakou vejšku, ale buď že se trochu přecenil anebo si špatně vybral obor a studium ho nebavilo, zkrátka: po pár semestrech té školy nechal.

Pak se všelijak poflakoval po různých brigádách, ale u ničeho kloudného nevydržel, zato pořád vymetal všemožné bary a mejdánky v okolí, rozhodně pařil první ligu. A byl samá holka. Ale i ty ženský střídal jako papuče. A přitom smrděl korunou –nechal se živit rodiči – tedy až do svých pětadvaceti, kdy jednou ráno jeho tátovi ruplo v bedně, vyhodil ho z domu a řekl mu: „Starej se.“

Prý pak dělal nějakého sanitáře nebo zdravotního bratra, lapiducha nebo snad jen nějakou takovou tu pomocnou sílu kdesi v Motole, no prostě jednu z těch nejmizernějších, nejzoufalejších a nejhůř placených prací, ke kterým se člověk může dostat… To jste mysleli, že má na víc… Prosím vás, umejvat někde v nemocnici lidem za pár korun zadnice…

Pak jste o něm dlouho neslyšeli…

Motol, Miloš Cajthaml

Právě takovým osudem začíná nová kniha již zkušeného spisovatele, scénáristy a dramaturga Miloše Cajthamla s prostým názvem: Motol.

Její vypravěč, pětadvacetiletý Martin, vstupuje do praktického života s velkým zpožděním – a začíná téměř z úplného dna společenského žebříčku. Bakalářský titul z nedokončené fildy je mu na nic – na tomhle místě jím nikoho neoslní. Tady se jenom maká.

Ale práce sanitáře není náročná jen fyzicky – byť se při ní často zapotíte až tam, kde záda ztrácejí své jméno, nemusíte být bůhvíjaký svalovec. A to nejhorší na ní není ani to neustálé setkávání se s pachem a exkrementy lidské bolesti a utrpení.

Nejhorší je ono každodenní potkávání se se smrtí. A i když staré přísloví praví, že člověk si zvykne i na smrt, přece jen, ocitneme-li se tváří v tvář třeba umírajícímu dítěti, puknou i ty nejpevnější kyrysy, jimiž jsme opancéřovali svá srdce, a opět si s neobyčejnou intenzitou uvědomíme onu nebanální pravdu, že s každým člověkem umírá i celý vesmír.

Dobrý a kvalitní profesionální lékař, chirurg, onkolog, má v takové chvíli alespoň jednu útěchu – ví, že on sám učinil vše, co mohl a co mu současné vědecké poznání umožnilo vykonat. Sanitář možnost takové útěchy nemá. Nakonec kráčí vždycky sám dlouhou nemocniční chodbou, před sebou tlačí vozík s černým igelitovým pytlem a ví jen, že celý ten vesmír, který v něm odváží, definitivně končí právě teď a tady a že právě on je jedním z posledních a nejvíce nemohoucích svědků tohoto zániku.

To je samo o sobě dosti silné téma na knihu.

Ale Miloš Cajthaml nezůstal jen u toho a hlavní fabuli jeho dramatické novely tvoří něco úplně jiného.

Motol, Miloš Cajthaml (ilustrace: Rudolf Bandor, 2017)

Martin se totiž mezi kolegy v nemocnici setkává s člověkem, jehož zobrazení je až fascinující studií psychiky jedince, který se potácí na hranici mezi normalitou a psychopatií a jehož temná mysl hrozí stáhnout na dno propasti i jinak přátelského, otevřeného a věcného Martina.

Ač žil Martin doposud jen životem profesionálního flákače a rodiči vydržovaného nemakačenka, utápějícího se v alkoholu nekončících flámů a nezávazných a mělkých sexuálních vztazích, vhozen do prudké řeky praktického života plave jako ryba, projevuje svůj čestný charakter, pozitivní přístup k řešení problémů a postupně dozrává ve skutečného muže, který si začíná i díky rozvedené sestřičce se dvěma dětmi, do níž se zamiluje, uvědomovat též takové hodnoty, jako je třeba zodpovědnost vůči druhým i sobě samému.

Martin je totiž v jádru dobrák. Ale paradoxně právě v tom se skrývá jeho největší slabina. Jeho ochota naslouchat druhým a snaha jim doopravdy pomoci mu otevře dveře do života člověka, který tápe v nejtemnějších hlubinách své vlastní mysli, v deviantním světě, kde slabost adoruje povrchní moc hrubé síly, kde se komplexy méněcennosti a sexuální nevyhraněnost přetavují v rasovou a sociální nenávist a v němž se vlastní neschopnost najít si své smysluplné místo ve společnosti proměňuje v zakotvování sebe sama v těch nejhloupějších a nejnebezpečnějších ideologiích, které ze sebe kdy vyvrhl lidský rod.

Autor knihy velmi přesně analyzuje příčiny a popisuje změny mysli, které vedou ke vzniku fenoménů, jež – ač jsou zajisté po výtce produktem individuálních charakterových rysů konkrétních jedinců – zmítají v současném informačně globalizovaném světě celou společností: ať už jde o činy všemožných pravo-levých anebo náboženských extrémistů, přes laciná populistická řešení „všeho a jednou provždy“, volání po „silných vůdcích“, až po akty osobní msty na „nespravedlivé společnosti“ formou napadání těch nejvíce nevinných a bezbranných.

Pro tyto části knihy zvolil autor velmi silně a intenzivně působící formu deníkových zápisů, které i svými záměrnými chybami v gramatice a stylistice neobyčejně věrně a sugestivně evokují vnitřní svět člověka, který se dostal na scestí a jenž, ač zdánlivě volá o pomoc, ve skutečnosti zarputile setrvává na své cestě do propasti, do níž chce ovšem vtáhnout i své okolí.

Jakožto člověku s téměř třicetiletou redaktorskou praxí dostaly se mi v životě do ruky i některé reálné deníkové zápisy různých lidí ze všemožných vrstev společnosti. Domnívám se, že dost často si jejich autoři ani doopravdy nemysleli, že by snad mohly být vydány knižně. Spíše se potřebovali vypsat ze svých často velmi skutečných bolestí a utrpení, způsobených někdy i fatálními fyzickými či psychickými onemocněními, jindy skutečnou společenskou nespravedlností, často týráním v rodině (nezřídka nejen psychickým, ale někdy i fyzickým a sexuálním). Především však asi cítili touhu se s tím vším někomu svěřit, byť by to byl jen nějaký anonymní lektor v jakémsi nakladatelství. A asi občas právě i tento pocit odevzdání své nejvnitřnější intimity jakési vzdálené autoritě hrál v jejich rozhodnutí odeslat svůj deník úplně cizím lidem vnitřně očistnou roli. Jakožto nakladatelský pracovník jsem samozřejmě vázán v tomto směru tajemstvím autorského práva, ale obecně mohu říci, že se několikrát stalo, že jsem byl takovými zápisky skutečně hluboce citově zasažen, párkrát i otřesen – a že (v rámci své vlastní osobní psychohygieny) jsem vlastně rád, že dnes už se touto základní literární prací zabývají mí kolegové a ke mně se dostávají jen texty, které oni považují za publikovatelné. Já sám mám totiž takových deníků už načteno na tři životy.

Píšu o tom takto obšírně hlavně proto, že „deníkové zápisy“, tak, jak je ve své knize pojal Miloš Cajthaml, mi opět připomněly ony často až svíravé emoce, jež jsem cítil při četbě výše zmíněných textů – autorovi se povedlo podat je skutečně s neobyčejnou mírou autenticity a drsné syrovosti.

Přitom samozřejmě nejde o přepis nějakých skutečných deníků: literární stylizace je zde zcela zřejmá, jednoduše řečeno: skutečné deníky i sebevětšího devianta jsou totiž v reálném světě z valné části hrozná nuda, zatímco v tomto případě vám text doslova běží před očima.

Nevím samozřejmě, jaký byl hlavní autorův záměr – možná chtěl upozornit na ontogenezi extremisty v současné společnosti, snad prostě jen vyprávět individuálně silný příběh, do nějž mu vzhledem k jeho značným životním zkušenostem a literární praxi „vklouzlo“ mnoho přesahů. Pro mě osobně je však hlavní otázkou knihy tato:

Jak daleko až můžeme zajít v pomoci druhým, aniž bychom zničili sami sebe?

A považuji to nejen za hlavní otázku knihy, ale i za jednu z vůbec nejdůležitějších otázek současnosti.

V této recenzi vám samozřejmě neprozradím, jak si na ni odpoví hlavní postava knihy, Martin.

Zmíním snad jen to, že hlubina propasti, do níž je mu v této knize dáno nahlédnout, je mnohem temnější, než se na začátku může zdát.

Motol, Miloš Cajthaml (ilustrace: Rudolf Bandor, 2017)

A za zmínku rozhodně stojí i ilustrace, jejichž autorem je Rudolf Bandor – soubor čtrnácti takřka filigránsky křehkých a až surrealistických obrazů tvoří de facto svébytný příběh v příběhu – je znepokojivým vyprávěním o odkládání masek – a o hrůze, která se ukrývá pod nimi.

Pokud však máte strach, že kniha je jen popisem bolestí a utrpení, nebojte se. Martin, jakožto mladší alter ego autora, má i smysl pro humor, a nad knihou se zcela nepochybně i několikrát usmějete.

Kniha Miloše Cajthamla Motol není velkým společenským románem. Je spíše intimním psychologickým dramatem, o kterém si však troufám říci, že vám i po prvním přečtení uvízne v hlavě na celý život.

Je dobře, že si tento text našel svou cestu ke čtenářům i přesto, že byl kvůli němu autor fyzicky napaden, nastříkali mu do očí slzák a prošel si i martyriem soudních pří, neboť snaha, aby kniha nebyla nikdy publikována, byla opravdu značná a skutečně agresivní.

Rozhodně totiž stojí za přečtení.

A pokud jde o její autenticitu: já sám samozřejmě nevím, nakolik je inspirována skutečnými zážitky a postavami z okolí autora, ale pokud se někdo – kdokoliv! – v této knize pozná, měl by si především uvědomit ono staré a věčné:

Chceš-li změnit tento svět skutečně k lepšímu, musíš začít u sebe.

Knihu si můžete objednat ZDE.

© Stanislav Hudský, 2020

Knihy autora: