Mým masožroutům!

Mám přátele, kteří jsou vegetariáni i vegani. Když se s nimi někde sejdu na pokec a rozhodneme si dát si něco k jídlu, nedávám si maso, i když jinak maso jím. Považoval bych to totiž vůči nim za neslušné a dokonce urážlivé. (Většina z nich se to dozví až teď, zatím si to uvědomil jenom jeden z nich, a ten mi tehdy řekl, že to jen kvůli němu fakt nemusím, ať si klidně maso dám, ale já si ho stejně nedal a nijak jsem to s ním dál nerozebíral. Je třeba ovšem podotknout, že patřím mezi lidi, kterým prostě čerstvá, kvalitní a co nejméně upravovaná zelenina jednoduše doopravdy chutná.)

Ne, nejde o žádné sluníčkaření, multi-kulti ani hyper-politickou korektnost.

Jde „jen“ o pocit.

Dávat si před veganem maso mi totiž přijde naprosto stejně neslušné, jako kdybych seděl někde v restauraci v Asii s evropskou rodinou s dětmi, kterým právě umřel maličký pejsek, a objednal bych si k jídlu třeba Rua man, tedy dušené psí maso s krevetovou pastou, přičemž bych dětem dopodrobna líčil, že štěňátko je nejlepší málo kořeněné, ale zato s hustou omáčkou.

Takové chování bych považoval dokonce nejen za neslušné, ale za zcela perverzní. (Jistě, v nějaké Scary Movie X by to mohlo být vtipné, ale já mluvím o reálu.)

A navíc nechápu, jak v takové situaci může někomu chutnat.

Po sociálních sítích neustále lítají fotky různých stejků a klobásek a vůbec všech možných a všelijak upravených mas všech možných i nemožných živočichů se statusy: „vřele doporučujeme!“, „fakt špica!“, „to jsme si pošmákli!“, „tady si fakt ten tatarák dát musíte!“ nebo „manža se oblizoval až za ušima!“ (i když v posledním případě jde většinou o pochoutku z 10 % masa z koňské klobásy a 10 % kečupu, zbytek tvoří plnidla a klížidla, podrobný recept na mimibazar.cz 😉 ).

Nikdy však nevídám pod takovými statusy okamžité reakce veganů, kteří by se snažili z autora udělat naprostého idiota. Ne – chyba ve slovesném vidu, správně má být: nikdy jsem však neviděl.

Ale je skoro stoprocentně jisté, že kdykoliv nějaký vegan zveřejní na facebooku nějaký status ve smyslu, že kdo má skutečně rád zvířata, tak zvířata nejí, tak v řádu vteřin se mu tam objeví komenty, jak dobře si dnes tenaten pochutnal na tataráku a že není nad zabíjačkovou polévku anebo pořádný krvavý biftek (často je jim tam hned naservírován obrázek ještě teplého rozpitvaného a dobře namarinovaného živočicha), a vzápětí se jim začnou masožrouti vysmívat a vozit se po nich…

A já si vždycky vzpomenu na to, jak celá naše rodina, když mi bylo sedm, hledala několik dnů našeho zaběhnutého, sotva tříletého vlčáka, kterého jsme všechna čtyři děcka brala jako člena rodiny, až přijel táta, který byl vždycky minimálně čtyři dny v týdnu v divadle sto kiláků od nás, ale který v tom městě vyrostl a všichni ho tam měli rádi, obešel hospody, zjistil svoje, zašel k rodině, kam ho z jedné hospody poslali, promluvil si s nimi na rovinu a po návratu nám řekl: „Sežrali ho. Ten jeden měl ještě mastnou pusu.“

V tehdejších dobách to nebylo ani na trestní oznámení a tatínek, ač jinak vyhlášený bohém a rváč, ani nikomu z té – dnes by se řeklo sociálně slabé – rodiny nedal přes hubu. A budete se divit – ani my, děcka, jsme vůči těm lidem necítily nenávist. Prostě jsme neuhlídaly psa, a tak nám ho ty lidi sežrali. (Don byl ale tulák povahou, měli jsme kolem domu veliké zahrady, dospělí chodili do práce, děcka do školy a Don byl, alespoň co se úniků týče, nejvynalézavější pes, kterého jsem v životě poznal, takže ono to bylo tak trochu fátum.)

Ale ona se ta rodina tím, že žere psy, nijak nechlubila. Tehdy se tím už nikdo nechlubil – ale mladší generace mohu ujistit, že v sedmdesátkách nebyl v Česku psí guláš nic až tak výjimečného, a to ani po hospodách. Asi pět let po naší rodinné ztrátě psí guláš dokonce nevědomky ochutnal i můj o osm let starší bratr, jemuž ono sladké složení jeho pokrmu bylo prozrazeno až ex post. Dodnes si pamatuju, jak jsme spolu (to už mi bylo deset) řešili, jestli toho psa měl, nebo neměl jít vyzvracet. Došli jsme k názoru, že ne, nikomu by tím nepomohl. Ale „kuchař“ prý tenkrát lehce po papuli dostal. (Brácha byl trošku otrlejší než táta, na rozdíl od něj pracoval v dolech už čtvrtý rok, zatímco táta tam musel strávit jenom tři, aby tak odčinili dědečkův kapitalistický hřích zaměstnávat deset dělnic v cukrářské firmě.)

Co musím z dnešního hlediska ocenit je, že nikoho z lidí, kteří se dozvěděli, že nám sežrali psa, tehdy ani nenapadlo, že by nám házel do schránky obrázky dobře propečených pejsků na rožni a ani nám nikdo nepsal dopisy ve stylu: „Dneska jsme si zase s manžou pošmákli na vlčákovi, a i děcka říkali (sic), že to bylo super!“

Všichni se zkrátka chovali slušně a soucitně a ti, kteří nám pejska snědli, se nijak neprojevovali a rozhodně neprovokovali.

To už se ale dneska nenosí.

Kupodivu, dnešní vegani zažívají takové impertinence dnes a denně.

Když o tom tak přemýšlím, mám dokonce pocit, že jsou v situaci, jako bych byl já s tím svým bráchou, co nám sežrali toho psa, kdyby nám kdykoliv, kdy se o tom zmíníme, začali lidé mávat před očima fotkami dobře upečených a nakrájených pejsků, a dokonce by nám začali vysvětlovat, že jíst psy je přece přirozené, a že psí sádlo, což je historicky doložené, je léčivý prostředek, že musíme být blázni, když nejíme psy a chceme tak ohrozit své zdraví, nemluvě o zdraví našich dětí, za to by nás měli zavřít!

Nevím, co tak některé lidi vzrušuje na tom, aby se do každého vegana začali okamžitě tak agresivně navážet – možná by je stejně vzrušovalo i sežrat před očima výše zmíněných dětí to štěně – ale je jich opravdu překvapivě moc.

Proto bych jim rád řekl:

Milí bratři masožrouti. To, že žereme maso, není žádné naše plus. Jistěže, evolučně jsme se vyvinuli jako všežravci, takže jsme zvyklí jíst maso. Ale jsme lidé. Žijeme ve 21. století. Kdyby zítra nějakou shodou okolností vyhynuli všichni živočichové, které pojídáme, kromě člověka (kterého nepojídáme, ano?, ne, Hannibale Lectere, teď se nebudeš na nic ptát), naše civilizace by neskončila, lidstvo by nevyhynulo, všechno by jelo dál, prostě by se jen nejedlo maso.

Během pár desítek let bude stejně většina toho, čemu se bude říkat „maso“ buď jen buněčnou hmotou, vypěstovanou technologicky tak, že nikdy nebude součástí něčeho, co bychom mohli označit za živočicha, anebo jen ryze syntetickou hmotou, která bude „maso“ pouze nesmírně přesně simulovat.

Po tuto dobu, bratři masožrouti, berme vegany jako lidi, kteří trochu předběhli dobu – a nemají to jednoduché, z těch co znám, jen zhruba polovina zvládne ryzí veganství tak, že je jim opravdu ku prospěchu, protože se skutečně dopodrobna seznámí s tím, jak přejít na tento způsob stravování, aniž by to byl pro jejich organismus šok či postupná degradace, druhá polovina má kvůli tomu naopak docela vážné zdravotní problémy – jenomže, bratři masožrouti, nemá na druhou stranu minimálně polovina z nás vážné zdravotní problémy, které nám způsobuje nepřiměřená konzumace masa?

A proto, prosím, bratři masožrouti, pokud už někde uvidíme status těch, kteří jsou civilizačně před námi, nezahlcujme jim timeline fotkami našich bifteků a informacemi, kolik pejsků jsme dnes nakrájeli do guláše.

Myslím, že i kdybychom se své flákoty nevzdali do smrti, tak místo výsměchu (kterým ostatně uděláme blbce hlavně sami za sebe), si rozhodně každý člověk, který rozumně přešel k veganství, od těch inteligentnějších z nás zaslouží spíše (alespoň takový ten malý) palec nahoru.

© Stanislav Hudský, 2017

Knihy autora: