Nezapomněli jste zaplatit chodeckou známku?

Vyplížil jsem se z domu ve vyzkoušenou hodinu a přikrčen u zdi, abych se tak vyhnul policejním kamerám, jsem se rychlou chůzí vydal směrem ke krámu.

„Haló, pane! No, vy, vy! Nevidím vaši chodeckou známku!“ ozvalo se najednou z protějšího loubí.

Fízl! No jasně! Musel tam bejt schovanej už od oběda, jinak bych si ho všiml z okna.

Mával na mně rukou a rychle ke mně cupital. Takový zakrslík s nezdravou barvou obličeje, evidentně taky vyrostl na umělé stravě. Otráveně jsem šáhl do kapsy pro známku.

„Moc se omlouvám, vzal jsem si jinou bundu, hned si ji dám na rameno.“

„Vy nevíte, pane chodče, že jakékoliv veřejné komunikace mohou pěší užívat pouze s řádně zaplacenou a viditelně umístěnou chodeckou známkou?“ zatvářil se důležitě.

Blbec jeden! Příště si ji přišpendlím na čelo!

„Ano, omlouvám se… vzal jsem si jinou bundu a… já si ji hned…“

„Počkejte, počkejte! Ukažte mi ji!“

Ještě otráveněji jsem mu ji podal.

„Ha!“ řekl vítězoslavně.

„Haha!“ pousmál jsem se snaživě, ale nijak ho to nepobavilo.

„Pane chodče, vaše chodecká známka je propadlá!“

„Vážně? To je mi líto, to jsem…“

„A to již dva měsíce!“

„To jsem netušil, já jsem myslel…“

„Jeden myslel a vymyslel trakař!“ zamával mi před nosem prstíčkem a já bych mu ho za takovou floskuli nejradši urazil, ale raději jsem pokorně sklopil hlavu. „Tak vy si už dva měsíce jen tak mýrnyx týrnyx špacírujete po městě bez zaplacené známky? No, to se vám to takhle zadarmo určitě vykračuje jako na promenádě!“

Uvědomil jsem si, že jeho zásoba frází je až obdivuhodně široká.

„Já moc nevycházím,“ zamumlal jsem.

„Do práce snad chodíte, ne?“

„Pracuju doma.“

Zdvihl obočí:

„Tak panáček pracuje doma, a čímpak se tam zabýváte?“

„Jsem external excel komparátor.“

„Aha… a to znamená?“

„No, řadím data v Excelu.“

„A jak je řadíte?“

„No, třeba podle sloupečku Á nebo podle sloupečku…“

„Bé,“ řekl policista. Napadlo mě, že kdyby řekl „Bú“, pasovalo by to k němu nějak víc. „No, to je alespoň slušná a zajímavá práce!“ dodal.

Zvláštní. To by mě nikdy nenapadlo!

„Takže vy jste už dva měsíce neopustil byt?“ prohlížel si mně zkoumavě.

Rychle jsem uvažoval. Pohyb po stometrové cestě do krámu jsem už měl celkem vychytaný, prakticky mě na ní nemohla zachytit žádná z pětatřiceti policejních kamer, co byly kolem, i když za stánkem s e-cigaretami jsem se musel vždycky tři metry plazit po břiše, což se s igelitkou plnou řasových vloček dělá poměrně těžko. Ale co když někde umístili nějakou další kameru, které jsem si ještě nevšiml? Rozhodl jsem se přiznat barvu.

„No, vlastně jsem venku už asi potřetí nebo počtvrtý.“

Policista pokýval hlavou.

„Jsem rád, že alespoň nelžete!“

Pak ukázal rukou ke stánku:

„Máme nad tím stánkem už přes týden novou kameru a vaše výkony v plazení nás na strážnici všechny moc pobavily!“

Průser! Takže teď mě mají v databázi a od téhle chvíle už mi nedají pokoj ani na minutu. Jeden kolega mi vyprávěl, že od té doby, co si ho vnitro sejvlo, tak kdykoliv vyjde z baráku, má za zadkem pořád nejmíň dvě mobilní fotobuňky, a že jednou s ním dokonce jeli dva mofáci metrem až do Berouna! Navíc má od té doby problémy s močením, protože když to na něj v Berouně u parku znenadání přišlo a chtěl se vyčůrat do keřů, přijel jeden mof těsně za jeho záda a znenadání na něj pískl: „E-e!“

Po očku jsem se na policistu podíval a zjistil jsem, že si pečlivě prohlíží každý detail mých šatů.

„Víte,“ řekl mi. „Podle našich zkušeností každý zločinec začíná nejdřív tím, že přestane platit chodeckou známku. Pak se začne vyhýbat kamerovým systémům a končí to tím, že začne přimalovávat demokraticky zvoleným politikům na plakáty tykadla!“

„To ne!“ vykřikl jsem tak pobouřeně, jak jen jsem byl schopen. „Něčeho tak zvráceného bych se nikdy nedopustil!“

Doufal jsem, že působím dostatečně věrohodně.

„No, jen aby!“ díval se na mě pochybovačně. „Vypadáte trochu jako intelektuál.“

Kriste! Tak to bylo opravdu drsné! Ale taky mohl říct liberál a to už by bylo o holou existenci.

„Já… já…“ zakoktal jsem. „Já jsem se jen nedostal dlouho k holiči… jak jsem neměl tu chodeckou známku…“

„Díváte se vůbec někdy na televizi?“

„No jasně!“ kýval jsem horlivě hlavou. „Hlavně na veřejnoprávní a tenhleten… prima kůl!“

„Tak mi řekněte názvy některých seriálů.“

„No… třeba… Big Band Therapy, How I Fucked Your Mother, Star Crack…“

„Všecko špatně. Angličtina vám nejde. Zkuste to česky.“

Přemýšlel jsem.

„No přece, Krajní…“ napovídal mi policista. „Krajní…“

„…meze!“ vykřikl jsem šťastně. „Od této chvíle budeme řídit všechno, co uvidíte a uslyšíte!“

„Správně,“ pochválil mě policista. „Nebo třeba… no?“

Pokrčil jsem rameny.

„Špinavá práce!“ řekl policista.

„To jo,“ řekl jsem mu. „Na vašem místě bych toho nechal a šel se živit čímkoliv jiným.“

„To byl název dalšího seriálu, vy idiote!“

„A jó,“ povzdechl jsem si zkroušeně. „Víte, mě totiž často bolívaj oči, tak se na televizi zas moc dlouho dívat nevydržím.“

„Jenom jestli vás nebolej od čtení,“ prohodil policista a zkoumavě si mně prohlížel. „Čtenářský průkaz!“ vybafl na mně najednou, až jsem se lekl.

„Kde bych na něj vzal?“ řekl jsem vyděšeně. „Já platím jen povinné alfabetné OSA, za to, že bych si někdy jako mohl něco přečíst, takový luxus jako je čtenářský průkaz a skutečná četba si ale nemůžu dovolit.“

„Takže nemáte knihy?“

„No, nějaké knihy jsem zdědil, ale fakt je nečtu! Můžete si je jít prohlédnout! Jsou celé zaprášené a pokryté pavučinami!“

Tohle jsem měl zmáknuté. Pěstoval jsem si jen kvůli tomu v kuchyňské lince v zavařovačkách několik pavouků a po každém čtení jsem strávil nejméně půl hodiny zaprašováním a pavučinováním knihovny. Jen byl hrozný problém s chytáním hmyzu, řasové vločky těm mrchám nejely. Mně ostatně taky ne, ale mouchy se jíst nedají. Vážně. Zkoušel jsem to.

„Co jste měl ve škole ze čtení?“

„Jedničku,“ připustil jsem a v duchu jsem si už po tisící nadával, jak blbé jsem byl dítě. Tohle mě bude pronásledovat celý život.

„Hm, hotovej Huckleberry Finn!“ řekl policista.

Otevíral jsem ústa, abych namítl, že Huck Finn byl přece negramotný, ale hned jsem je sklapl. Takovej prohnanej chyták! Kdybych to věděl, tak bych už měl toho intelektuála v papírech a nadosmrti. A musel bych začít platit za čtenářskej průkaz a to by mě už zruinovalo definitivně. Dost na tom, jak se poslední dobou zdvihlo vodné, stočné, vzdušné a souložné. Souložné mě štvalo snad úplně nejvíc, protože bylo pěkně vysoké a podle zákona ho musí platit každý, kdo by mohl souložit, zatímco já nesouložil ani nepamatuju a je přece jasné, že kdybych skutečně mohl, tak bych souložil, ne?

„Copak jste se tak zamyslel?“ nedal pokoj policista.

„Jenom přemýšlím, z jakého televizního pořadu bych to jméno mohl znát.“

„Hm,“ řekl nespokojeně, když viděl, že jsem mu nesedl na lep. „Za co vlastně utrácíte, když ne za knihy?“

„Větrnné!“ napadlo mě. „Víte, od té doby, co se tady v ulici vykácely ty topoly, tady, jak jsou ty reklamní sloupy, je tu hroznej vítr a minulej měsíc tu byl dokonce malej orkán, tak to člověk hnedka na větrnném pozná, to hned vylítne tak šíleně nahoru…“

„Jo,“ odpověděl policista. „To by mohlo být. Větrnné, to je občas fičák. Ale jistě chápete, že je nutné ho platit, protože společnost stojí opravy škod napáchaných větrem spoustu peněz.“

Horlivě jsem kýval hlavou.

„Možná by bylo lepší ho nahradit jednotným paušálem, než ho počítat každý měsíc zvlášť. Jaký na to máte názor?“ ptal se jakoby nic.

Tak tohle už od něj bylo vyloženě sprosté. Použití vlastního názoru bez zakoupeného názorního pasu, navíc ve veřejném prostoru, je hodnoceno stejně jako nedovolené užití zbraně, nadto s potenciálním úmyslem poškodit společenství států světové kapitalistické soustavy, a trestá se odnětím svobody až na sedm let. To ví přece každé malé dítě!

„Nemám názory,“ odbyl jsem ho již stručně.

„A volit chodíte?“

Někdy bych docela rád, napadlo mě, ale to bych musel léta spořit na volné a stejně by si mého hlasu nikdo ani nevšiml, pokud bych zároveň nesložil vysoké všimné.

Zavrtěl jsem hlavou.

„No, zdá se, že jste přece jenom slušný člověk,“ řekl policista. „Tak jak to uděláme?“

No konečně! zajásal jsem v duchu a rychle jsem vytáhl peněženku. Pak už to šlo jako obvykle. Poodešli jsme stranou kamer, pološeptem se dohodli a za chvíli měl sice policista v kapse můj týdenní plat, ale já byl bez záznamu a ještě mi zbylo něco na řasové vločky!

Zaplaťpánbůh, že jsme jedna z nejzkorumpovanějších zemí na světě!

Spiklenecky jsme se usmáli, policista si šel po svých a já vyrazil spokojeně ke krámu.

A vykračoval jsem si jako na promenádě!

© Stanislav Hudský, 2012

Knihy autora: