Oleg Vorotnikov aneb netalentovaný pan Ripley

Sergio Rubini, Matt Damon a Jude Law ve filmu Talentovaný pan Ripley (USA, 1999, režie: Anthony Minghella)

Tak Karel Schwarzenberg na Orlíku ubytoval Ruskem stíhaného umělce Olega Vorotnikova.

To stojí za úvahu.

Pokud jde o mě, absolvoval jsem jen osm let dějin umění, na střední u PhDr. Bohumíra Mráze, na vysoké pak u PhDr. Jaroslava Bláhy, a (možná právě i vzhledem k těmto mimořádným kantorům) čím jsem starší, tím větší mám pocit, že vím o umění (s prominutím) naprostý PRD.

Pokud mě kdokoliv označí ve znalosti výtvarného umění za diletanta, budu s ním vřele souhlasit.

Nicméně mám přece jen určité minimální teoretické znalosti, díky kterým chápu, proč je i třeba jen vnímání spadlého listu, nahrazení prezidentské standardy trenkami či prosté vystavení nějakého exkrementu za určitých okolností možno označit za umělecké dílo či počin.

Moje teoretické chápání těchto záležitostí ovšem nikdy nedospělo do emocionální fáze, kdy bych kolem aktérů těchto extrémních ataků hranic umělecké tvorby poskakoval s obdivnými výkřiky, většinou mě to nechává lhostejným, výjimečně mě to přiměje k nějakému zamyšlení, v nejlepším případě se pousměji, ale budiž, s lidmi, kteří jsou tím nadšení, necítím potřebu vést diskuse, to už je otázka individuálních zálib, vkusu a (pochopitelně, ve 21. století i) politických a ideologických názorů.

Ale pan Oleg Vorotnikov, figurka, která se u nás už před pár lety vynořila na orloji apoštolů umělecké progrese jako samotným Putinem velkomožným pronásledovaný moderní performer, samozřejmě není žádný umělec ani v základním smyslu výše zmíněného, a to ani přesto, že česká média si ho natolik oblíbila, že najdete jen málo článků, které by ho nelíčily téměř jako druhého Solženicyna.

Tenhle chlapík je ale jen krásným příkladem asociálního psychopatického deprivanta, zcela typického případu, který se odjakživa všemožně motá kolem lidí, kteří skutečně něco vytvářejí, přejímá jejich jazyk a způsoby, zdánlivě je adoruje, vzápětí s nimi však manipuluje, přisává se na ně jako pijavice, čerpá z nich samozřejmě hlavně peníze a kontakty, z nichž mu poplynou další peníze, a když je vycucá, nebo si pijavici sami odtrhnou, uraženě a s obrovským haló odchází do náruče jiné podobné, blízké, či odlišné, prostě jakékoliv další k vysávání vhodné komunity – kdo z lidí kolem divadla, muziky, nebo výtvarného umění by tyhle typy neznal? Nejdříve jsou fascinující (protože tak dobře umí lichotit z podstaty věci vždycky nedoceněnému egu umělců, k nimž se přifaří, novinářům pak připadá velmi atraktivní, protože odpovídá jejich představě drsného a konvencemi nespoutaného umělce ve stylu Bukowského, zvláště když se navíc staví proti politickému establishmentu). Posléze jsou však otravní, poté obtížní a nakonec se z nich stává noční můra, přičemž občas jde i o život. Podáš jim prst, a vezmou ti celou ruku, kreditkartu, konto, byt, dům, partnerku, pověst a tak dále. Nakonec možná i to tělo a identitu.

Americká spisovatelka Patricie Highsmithová tento typ lidí už před dvaašedesáti lety výborně popsala v knize „Talentovaný pan Ripley“, která se poté dočkala mnoha vesměs velmi zdařilých filmových zpracování.

Román je román a pan Vorotnikov není tak inteligentní ani talentovaný jako pan Ripley, některá jeho veřejná vyjádření jsou dokonce tak hloupá, až to tříská dveřmi, byť je pochopitelné, že poté, co unavil českou „avantgardu“ i „underground“, snaží se teď vlichotit opět Putinovi, pro něhož je však taková socka pravděpodobně kdesi hluboko pod rozlišovací schopností.

Ostatně: talentovaný pan Ripley většinou ve všech knižních i filmových zpracováních skoro všechny své blízké povraždí, ale ve skutečném životě je to pro všechny zúčastněné mnohem horší: čeká je totiž společensky nesmírně trapné přiznání: ano, nechal jsem se manipulovat asociálním psychopatem.

Pro většinově narcistně cítící umělce je takové přiznání většinou úplně stejně hrozné, jako pro většinově narcistně cítící politiky.

Tedy horší než smrt.

Ale tu jim tyto typy psychopatů ve skutečném životě dopřejí jen málokdy.

Jenomže: tak to prostě bývá. Právě tohle (tedy právě tuto manipulaci) tenhle typ psychopatů umí perfektně a nikdo (ani mnozí školení psychologové a psychiatři, natož emocionální umělci) se tomu zcela neubrání. Jen: někteří na to přijdou dřív, někteří později a někteří prostě: pozdě.

Je dobré, že „diverzně-umělecká skupina“ Ztohoven už na to přišla (vzhledem k tomu, že jsou ještě všichni naživu a mají z čeho žít, tak bravo i za to „později“).

Teď jen, jak dlouho bude trvat, než na to přijde Karel Schwarzenberg?

Doufejme jen, že Vorotnikova (který se momentálně stal halasným obdivovatelem pana Putina, věří ve znovuvzkříšení velkého ruského impéria a Češi jsou pro něj valutové prostitutky) mezitím neadoptuje.

To by měl pak možná pan Kalousek do příštích voleb na placky kandidáta s o pár desítek let mladším čírem. 😉

© Stanislav Hudský, 2016

Knihy autora: