Silentium (1)

Řeky plné vorů, místo vody kal,

z šumějících borů mrtvé vrchy skal,

a jen šepot syčí křídlem kačením

v zemi, která křičí mlčením.

Karel Kryl: Plaváček

1/

Koncem zimy Léta Páně dvoutisícího pátého se hluboko pod zemí, tam, co je i v úrodných krajích jenom věčně zmrzlá půda, něco pohnulo. Ve struktuře mateční horniny se cosi proměnilo. Nic, co by mělo nějaké své přesné označení v lidských jazycích. Nic, co by šlo vzít do ruky, prozkoumat, popsat a zařadit do příslušných tabulek a grafů výzkumných pracovišť. Méně než povzdechnutí. Méně než protáhnutí se po nesmírně dlouhém spánku.

A přece vzápětí dopadla na trávu mrtvá včela.

A někde v lukách kdosi přejel brouskem ostří staré kosy.

Nic než to.

2/

Nejdříve se ve vesnici objevili geologové.

Byla to skvělá parta, složená z pěti statných mužů a dvou sympatických dívek.

Všichni nosili pod šusťákovými bundami se zdrhovadly teplé flanelové košile — jara tu bývala velmi chladná — a vytahané svetry, čpící kouřem ohňů, na kterých si přes den v kopcích za vesnicí vařili čaj, seprané džíny s vysokými kvalitními botami, co se šněrovaly přes kalhoty, a různé komické pokrývky hlavy — od baseballových kšiltovek, které za léta, kdy je šisovalo slunce, pot i déšť, ztratily jakoukoliv barvu, přes strýcovské plátěné čapky s plochým dýnkem a povislou krempou, zakrývající obočí, přesně takové, jaké byly módní před třiceti lety mezi chalupáři, jimž se tu dodnes říkávalo lufťáci, až po costeauovské pletené čepice, odhalené již v hluboké historii proplešatělými třicátníky jakožto ideální obrana proti nepřízni počasí a později zpopularizované bankovními lupiči, kteří zjistili, že se do jejich obruby dají vystřihnout díry pro oči a nos a prostým přetáhnutím přes obličej je tak možno získat masku mnohem anonymnější než nosíval proslulý Zorro Mstitel ve zlatých časech Walta Disneye.

Ačkoliv vesnice se vždycky na lidi z měst dívala skrze prsty, tuhle partu přijala okamžitě.

Byli to lidé práce — poznalo se to ihned nejen podle jejich osmahlých tváří (na to dneska mají ti podvodníci ve městech solária), ale především podle jejich rukou, při každém stisku horkých živočišným teplem otužilých lidí, trávících své dny pod volným nebem, suchých rukou těch, o nichž nepochybujete, že by si s krumpáčem nebo lopatou dokázali poradit stejně zručně jako s geologickým kladívkem, hlavním nástrojem, který používali nyní.

Ale když tyto ruce vzaly večer v hospodě do ruky kytary, ukázalo se, že umějí i jiné finesy, a hospoda, v posledních letech žijící jenom z pátečních a sobotních flámů lufťáků, se náhle zalidnila, přišly dokonce i ženské a pak se zpívalo a pilo a tancovalo, jako za starých časů, na které už všichni skoro zapomněli.

Krom toho to byli lidé chytří a vzdělaní, dokonce i ty dvě dívenky už měly po vysoké — aniž to brali jako důvod k nadřazenosti: sami si říkali „šutrologové“ —, a k tomu přiměřeně svobodomyslní a znalí světa, takže dokázali rozproudit i události ve vesnici naprosto neslýchané, jako byly politické a kulturní diskuse, přerůstající po pátém pivu do zuřivých hádek, na něž se druhý den moc pěkně vzpomíná.

Bylo to báječné jaro.

Nejenom pro hospodského Jeřínka, kterému ve vesnici nikdo neřekl jinak než Jiřin, roztáčejícího každý týden o šest sudů piva víc než dřív, ale i pro všechny ostatní vesničany.

Sedm lidí znamenalo sedm pokojů, v nichž byli geologové ubytováni a tedy zázračných sto padesát korun denně pro každou domácnost, v níž byla zrovna volná nějaká ta cimra po dětech, co již dávno vylétly z hnízda, znamenalo to i další příjmy, třeba za spousty slepičích vajec, z nichž se ve vybraných domácnostech smažily skvělé snídaně — „Jako od maminky, pane inženýre, to byste se u vás ve městě nedoplatil!“ — i za všechno maso, které zbylo hospodyním zavařené od podzimních zabíjaček a jež začal Jiřin vykupovat od sousedů ve velkém, aby obnovil ve své hospodě cosi již léta nevídaného: jídelní lístek.

Vzhledem k tomu, jak byla obec malá, všehovšudy jednadvacet čísel stálých obyvatel a sedm v chalupářské osadě za vesnicí, znamenala pro ni tato návštěva nejen zázračné oživení společenské, ale i finanční, jakkoliv je třeba podotknout, že většinu zisku nakonec stejně shrábl Jiřin, ale budiž mu to přáno za hrdinství, s nímž celá léta držel v provozu jedinou hospodu široko daleko.

Vesnice totiž scházela na úbytě.

Uvědomovali si to všichni, ale nejbolestněji starosta, skromně hospodařící s příspěvky od státu vyplácenými „na hlavu“, a tušící, že až se jednou odhodlá v místních volbách nekandidovat, druhý jemu podobný blázen se nenajde a vesnice tak přejde do správy vzdálené sousední obce, která už nebude mít ani minimální snahu investovat do podobného slepého střeva regionu. Chátrající sítě pak zasadí skomírající obci ránu z milosti.

Obyvatel ubývalo pomalu, ale vytrvale.

Mládež odcházela studovat do měst a už se nevracela.

Věkový průměr se zvyšoval rychleji, než přibývala léta v kalendáři

Už teď tu nežil nikdo přes čtyřicet — a kdopak mladý by také přišel do vesnice, kde je šedesát let starý vodovod posledním výdobytkem moderní civilizace?

I se zaměstnáním to bylo zlé.

Pár kilometrů odtud stával kdysi v kraji cukrovar a dával práci starým i mladým, obyčejným dělníkům i technikům a inženýrům.

Ale ceny cukru klesly v posledních pár letech natolik, že majitelé činnost podniku ukončili a jeho chátrající ruina byla dnes už jenom připomínkou lepších časů.

Většina místních padesátníků přežívala z podpory a nárok na její snesitelnou výši jim pravidelně obnovovaly krátkodobé sezónní práce pro blízké zemědělské podniky a farmy v době sklizně.

Nejčastějšími návštěvníky tu byly chudoba a rezignace.

A jestliže je parta „šutrologů“ zaplašila, bylo to právě jenom na dobu jejich krátkého spočinutí na kopci za vesnicí, zvaném z neznámého důvodu Peklák.

Geologové pobyli v kraji dva a půl měsíce a pak táhli dál.

Ale před odchodem sdělili starostovi dobrou zprávu.

Bylo to jenom mezi čtyřma očima a rozhovor měl nádech „přísně tajné“, ovšem starosta pak trousil celé léto tak prazvláštní poznámky o firmě, jež si geology najala, že ve vesnici zavládlo nečekané oživení v očekávání „lepších příštích“.

Na podzim přijeli geodeti.

Byli jenom dva.

Takový vytáhlý vousatý sušinka a malý tlustý mladíček s věčně nachovými tvářemi a somnabulníma očima.

V hospodě se ukázali jenom párkrát a každý den jezdili autem zpátky do města.

Vypadali, že z nich nekouká zhola nic.

Ale dříve, než se stačili po čtrnácti dnech strávených couráním po vrchu Pekláku s červenobíle pruhovanou tyčí a trojnožkovým kukátkem zvaným teodolit — oni sami mu ovšem říkali nivelák — definitivně vypařit, povedlo se starostovi dovléct je na „jednoho panáčka pro zahřátí“ a ve spolupráci s Jiřinem je opít pod obraz.

Co z nich to odpoledne ti dva vytáhli, se nikdo nedozvěděl, neboť do města je odvezl jejich autem sám starosta, jemuž Jiřin naléval celou dobu do velkých panáků místo slivovice vodu.

Ale hospodský tu zimu náhle vymaloval a nalakoval oprýskané stoly, což se postaralo o patrný rozruch v obci a nečekané množství klepů; nejbizarnější z nich tvrdil, že se bude za vesnicí stavět aquapark.

Potom byl klid až do začátku jara.

Někdy v polovině dubna ale zazvonil u starosty telefon.

***

Zpráva se rozlétla po vesnici jako blesk.

Lidé vycházeli na zápraží a k plotům předzahrádek a probírali tu novinu horem dolem a stále dokola, ačkoliv měli vlastně tak málo informací, že nebylo skoro co rozebírat.

Starosta svolal obecní shromáždění na pátek do hospody, ale přesto již ve čtvrtek v noci bylo mnoho dětí a vnuků vesničanů vytrženo ze svých velkoměstských radovánek záhadnými telefonáty, v nichž je rodičové a prarodičové důrazně žádali, aby jim co nejrychleji řekli, co je to proboha za sajrajt to paládium a co všechno o něm vědí.

Děti nastartovaly své počítače, napojily se do Sítě sítí a vzápětí začaly rodičům telefonovat naprosto zcestné informace o jakýchsi platinoidech, mobilních telefonech, obchodních domech a asteroidech. Zmatení příbuzní se od svých ratolestí dozvídali různé nesmyslné teploty tání (1554,9 °C), nicneříkající protonová čísla (46), zapomenuté chemické značky (Pd) a nádavkem řadu zavádějících informací o sulfidických rudách a anodických kalech.

Když navíc kdosi zmínil i relativní atomovou hmotnost (106,42), zmocnila se některých vesničanů panika, neboť ve starších lidech zmínka o čemkoliv atomovém dodnes vyvolává pocit, že by měli nakoupit zásoby a ulehnout na zem s rukama na hlavě a nohama směrem k epicentru.

V pátek večer byla malá hospoda narvaná k prasknutí a zachmuřené tváře se s napětím dívaly ke dveřím, jejichž prosklenou částí bylo vidět starostu, blížícího se od svého domu v doprovodu dvou neznámých mužů.

Vlastně jenom jednoho neznámého, jak si uvědomili vzápětí…

Druhý byl totiž jeden z geologů, kteří si před rokem získali sympatie, přátelství, ba i srdce vesničanů.

To bylo ale náhle všechno pryč a když vešli ti tři dovnitř, sotva jim odpověděli na pozdrav.

Starosta cosi zablekotal na úvod, ale z jeho řeči nikdo nebyl moudrý, a tak za chvíli zavládlo rozpačité ticho.

Potom se náhle geolog usmál a plácl otevřenou dlaní do stolu, až sebou všichni trhli.

„Takže, lidičky,“ rozhlédl se po tvářích, které ho ještě všechny znaly jménem, „netvařte se, prosím vás, jako na funuse. To, co vám dnes chceme říct, je zatraceně dobrá zpráva. Možná dokonce ještě mnohem lepší, než si i my sami dokážeme dneska představit…“ podíval se na svého neznámého společníka a ten vážně pokýval hlavou.

Geolog pokračoval:

„Jestli dovolíte, začnu troškou historie…“

Pohlédl k oknu hospody, za nímž bylo vidět malou náves, či vlastně spíš takový vyšlapaný plac, svažující se od pár domků ve svahu k potoku s travnatými břehy, i kopce kolem vesnice, modrající se v nastávajícím soumraku.

„Jak možná víte, před šestašedesáti miliony let bylo tady všude moře.“

Vesničané se mimoděk podívali stejným směrem jako on, a ačkoliv tuto informaci už kdysi někde slyšeli, při pohledu na klidnou náves jim tento fakt přišel naprosto iluzorní.

„To moře, o kterém mluvím, zaplavilo v době, které dnes říkáme druhohory, velkou část prakontinentu Gondwana a bylo vzácným obdobím relativního klidu uprostřed bouřlivých procesů, které formovaly naši planetu v časech jejího mládí.

Zřejmě to bylo právě dočasné uklidnění sopečné aktivity, které dalo šanci rychlému rozvoji živočišných a rostlinných druhů v mořích i na pevninách, takže koncem druhohor, v období, kterému říkáme křída, už byl svět alespoň trochu podobný tomu, v jakém žijeme dnes: dinosauři se rychle stávali historií, břehy pokrývala bujná vegetace a v oceánech jste kromě nejbizarnějších forem plazů a obojživelníků nacházeli i celou řadu zvířat, například žraloků, vypadajících nachlup — či spíše nazub — stejně jako je známe v současnosti.

Právě to, co se odehrávalo v křídových vodách druhohor je pro nás velmi důležité.

Na dno mělkých moří, které v naší části prakontinentu tvořil pevný žulový masiv vzniklý z pomalu chladnoucího magmatu prvohorních sopek, přinášely řeky písek, uhličitanové horniny a shromažďovaly se tam i vápenné schránky mořských bezobratlých, a tak zde během několika milionů let vznikla na žulovém podkladu pevná křídová tabule, tvořená především pískovcem, která je v některých místech až kilometr silná.

Po skončení druhohor nás opustily i poslední zbytky moří, ale o tom, že by zavládl na světě nějaký klid, nemůže být ani řeči.

Země ve třetihorách byla stále ještě velmi mladá a — jako všechno mladé — také mnohem živější než dnes, všechny procesy, které se na ní odehrávaly, byly stokrát bouřlivější, my, geologové, tomu říkáme, že byla více tektonicky aktivní.“

Na chvíli se zarazil, jako by zvažoval, zda nemluví moc odborně, ale pak pokračoval.

„V srdcích těch dávných pevnin a oceánů se stále otevíraly nové a nové sopky, které ze svých jícnů chrlily miliony tun rozpáleného magmatu ze zemského jádra, až o tisíce stupňů žhavějšího než je dnes, prudké odpařování vyvolávalo obrovské bouře a přívalové lijáky, ledová voda se dostávala do kontaktu s lávou, země pukala a vyvrhovala další a další roztavené kovy a minerály, byl to fantastický souboj ohně a vody, statisíce let trvající válka žáru a chladu, jejíž pozůstatky dnes nacházíme všude kolem nás — a občas pro nás mají neobvykle velkou cenu.

Ten obrovský žár a prvky, které se dostávaly z nitra země na povrch, byly příčinou mnoha zajímavých chemických reakcí, které se nám povedlo poprvé simulovat až ve velkých laboratořích posledních let — a některé z nich jsme nejen nedokázali napodobit dodnes, ale zřejmě ani nikdy v budoucnosti, neboť v nich hraje velkou úlohu čas — čas mnohem delší, než je čas lidského života, dokonce delší i než je doba, po kterou vůbec po této planetě chodí tvor nazývaný Homo Sapiens.“

Odmlčel se a přejel pohledem se po tvářích svého publika, které mu doslova viselo na rtech. Takhle kdyby mě někdy poslouchali studenti na přednáškách, napadlo ho, ale hned pokračoval.

„Díky těmto často náhodným a dlouhodobým procesům vznikly občas na některých místech Země shluky nerostů a minerálů, kterým dnes říkáme ložiska a které získaly s rozvojem moderního průmyslu neobyčejný význam. Nemluvím teď ani o uhlí, ani o naftě. Ty vznikaly mineralizací látek biologického původu. To, co je předmětem našeho zájmu, jsou nerosty nesmírně vzácnější.

Jsou to neobvyklé minerály, které byly většinou vědecky popsány až koncem devatenáctého století a jež dokážeme plně využívat a ocenit až posledních pár desítek let.

Některé z nich budete nepochybně znát i vy.

Například platinu, kov, který staří Španělé nedokázali využít a nechávali házet do moře, protože ho kolonisté v Jižní Americe míchali do zlata, aby bylo těžší, a kazili tak jeho cenu.

Ale platina patří do rodiny, v níž je ještě několik dalších vzácných — i když ne tak známých — kovů, jako třeba rhodium, iridium, osmium, ruthenium a také paladium.“

Konečně vesničané zaslechli slovo, na které čekali, a zbystřili pozornost. Geolog si toho povšiml.

„Nebojte se. Nechci vás dlouho napínat. Všechny tyto kovy z platinové řady většinou nacházíme pohromadě v minerálu zvaném polyxen a ten je zase roztroušen v křemičitanových horninách, právě takových, jaké tvoří například vrch, kterému tady říkáte Peklák.

Peklák je ostatně moc pěkný název. Ten kopec se totiž zrodil právě v důsledku jedné pekelně silné a prudké erupce, která se dokázala probít skrze zlomy v kilometrech žulového masívu i křídové tabule až na povrch. I když o tom asi autor názvu nevěděl…“

Všichni se pousmáli.

„Navíc se to celé muselo seběhnout velice rychle, jinak by těžší kovové prvky cestou nahoru odpadly. Ale stalo se, co se stalo, a v průběhu dalších milionů let statisíce bouří a dešťů odplavily z rozpadávající se horniny lehčí křemičitany, zatímco kovy v něm zůstaly a čekaly na dobu, než si jich někdo všimne.

A právě k tomu došlo před rokem.

Všimli jsme si.“

Geolog si povzdechl.

„Možná to víte, možná ne, ale ve srovnání s jinými státy je naše země na nerostné suroviny poměrně chudá. Na vině jsou právě kilometry žuly a pískovce, skrze které se povedlo vyvléct svůj žhavý náklad nad zem jenom málokterým sopkám, většinou v oblasti Středohoří.

V takové Jižní Africe je například rift s více než metr silnou žílou hornin o obrovském obsahu platiny i paladia, táhnoucí se přes čtyři sta kilometrů kolem Pretorie a Petersburgu.

Takový — z geologického hlediska téměř zázračný — objev se ale v naší zemi čekat nedá. Ostatně v šedesátých letech minulého století byla poměrně důkladně geologicky zmapována.

Proč jsme tu tedy přesto začali před pěti lety pátrat po nových nalezištích?

Protože díky počítačům udělala v posledních letech obrovský pokrok i geologie.

Povedlo se nám v řadě případů simulovat v našich programech procesy, které v prehistorii Země vedly ke vzniku některých zajímavých ložisek.

Jedním z našich výzkumných projektů byl i program, který se pokoušel na základě rozložení již známých nalezišť vytipovat místa, na nichž by se mohly nacházet dosud neznámé zdroje. Šlo o vymodelování průběhu jakýchsi bočních nebo doprovodných ramen, vlastně menších puklin v zemské kůře, vznikajících ve stejné době a za stejných podmínek, jako hlavní rifty, a s velkou pravděpodobností tedy obsahujících i podobná ložiska, jako nacházíme v jejich větších a bohatších bratříčcích.

Pravděpodobnost nálezu nového naleziště byla v případě vašeho kraje jedna ku padesáti. To je ovšem ve vědě již dost vysoké číslo, a proto byl spuštěn geologický průzkum této oblasti. Měli jsme štěstí. Už po čtyřech letech jsme přišli do vaší vesnice.

A hned po prvních sondách na Pekláku jsme narazili na mnohem víc, než jsme čekali.“

Geolog se podíval na svého společníka, kterého starosta zapomněl představit, a zhluboka se nadechl.

„Vážení přátelé,“ obhlédl pak celou hospodu jedním otočením hlavy. „Rád bych vám řekl, že počínaje dnešním dnem jste velmi bohatá obec.

Ten kopec za vesnicí má v dnešních cenách hodnotu minimálně padesát milionů.“

V hospodě bylo takové ticho, že by spadnutí špendlíku znělo jako rána do stolu.

A potom neznámý muž dodal:

„Dolarů.“

***

---

© Stanislav Hudský, 2017

---

Knihy autora: