Silentium (10)

Déšť neustával, a když se ráno přišel starosta podívat na můstek, vedoucí na cestu ke starému Heřmanovi, spatřil, že je už skoro zaplavený hučícím potokem, voda se přelévala na šikmý svah placu, jemuž se zde říkalo náves, a pozvolna z něj ukrajovala větší a větší sousta.

Heřman mu vyšel naproti. Stejně jako starosta měl na sobě igelitovou pláštěnku, ale pod paží nesl navíc jakýsi tubus a balíček.

„Tak nevím, pane Heřman!“ volal na něj starosta. „Ta lávka asi vážně nevydrží! Spodní most je prej už v čudu a mokřiny dole před chatama jsou jedno velký jezero! Kdybyste chtěl, můžete jít bydlet ke mně, než to vopadne!“

Heřman mávl rukou a opatrně sestupoval až k mostku. Pomalu, aby mu vysoké gumové holiny neuklouzly na mokrých prknech, přes která už se začínala valit voda, jej přebrodil na starostovu stranu.

„Kam bych chodil Jaroušku,“ řekl mu, když došel až k němu. „Chalupa je dost vysoko na to, aby zůstala na suchu i kdyby byla potopa světa, a v nejhorším to tam pár dnů bez spojení přežiju. Nakonec, kdyby bylo nejhůř, můžu vylízt vždycky nahoru na Peklák a dojít na silnici. Dyť je to procházka sotva na hodinku.“

„No jo, pane Heřman, ale kdyby se vám třeba něco stalo, tak se k vám taky nikdo dřív jak za hodinu nedostane.“

„Co by se mi dělo. Srdce mám v pořádku, cukrovkář taky nejsem, a jestli se má stát něco jinýho…“ zamyslel se.

„Pro všechny případy,“ řekl starostovi, „kdyby něco, tak tady jsou nějaký důležitý věci, co bych chtěl, aby sis přečet, kdyby… no, kdyby něco.“

Starosta vážně převzal tubus.

„Dobře, pane Heřman,“ pokýval hlavou. Byl na to zvyklý. Většina starších lidí z obce u něj měla uložené tu závěť, tu nějakou důležitou smlouvu, v jednom případě dokonce i obálku s bankovkami nadepsanou: „Na pomník a na MUZIKU!!!“

„A ještě bych na tebe měl jednu prosbu,“ řekl Heřman. „Tenhle balíček, jestli bys mi to mohl hodit na poštu, až pojedeš do města — tady je na poštovný. Já se tam teď nechystám.“

„Dobře, pane Heřman, já to tam hodím, ale až odpoledne, nevadí?“

Heřman mávl rukou.

„Myslím, že to nespěchá, to já jenom tak… pro jistotu.“

„Poslouchejte, pane Heřman, u dolního mostku voda podemílá sloupy vedení — vy máte jenom pevnou, jestli to spadne, tak se nedovoláte, co kdybyste si aspoň vzal můj mobil? Já mám ještě jeden — služební, tak by mi to nevadilo.“

„Já bych s tím neuměl, Jaroušku. Vážně ne. Kolikrát, když je vošklivo, tak třeba taky nevylezu tejden z chalupy, tak jakýpak copak, však i kdyby to tenhle most vzalo, tak voda za dva dny opadne a přejdu po ňákejch prknech.“

Heřman se ohlédl a najednou začal pospíchat.

„Koukám, že musím rychle zpátky nebo mě to uvězní na tý vaší straně, a to by se mi nelíbilo mnohem víc!“

„No, tak hodně štěstí, pane Heřman,“ řekl starosta, ale protože déšť zesílil, ani neslyšel odpověď.

Díval se, dokud Heřman nepřebrodil most, pak se otočil a rychle se vydal ke svému vlastnímu domu.

A z oblohy crčely a padaly husté provazce deště a potok hučel a syčel blátivou pěnou a když za sebou starosta zavřel dveře domu, ve stejné chvíli voda podemlela břeh a malý dřevěný most se na jedné straně utrhl a spolu se změtí klacků a všelikého smetí, jež se na něj předchozí dny navalilo, si prorážel cestu dolů po proudu, nemotorně a křivolace sebou třískal o kameny a za temného dunění a skřípotu se rozpadal na jednotlivá prkna a trámky, až ztratil svůj tvar a rozdrobil se do nechutné změti, jež se měla ještě téhož dne radostně připojit k dalšímu harampádí, které v noci způsobilo velké problémy až daleko po proudu ve městě.

***

Kolem deváté hodiny večer voda podemlela i sloupy, o nichž mluvil starosta, a podobně se stalo nejen ve vesnici, ale i na mnoha dalších místech v kraji. Když zhasla ve vsi všechna světla i veškeré obrazovky, vesničané vyštrachali v kredencích svíčky, po kůlnách petrolejky a baterky, co měli v dílnách, a celé údolí se ponořilo do inkoustově černé tmy, neboť skrze hustý déšť nebylo drobná světla náhradních zdrojů vidět ani od chalupy k chalupě.

***

Grundovi oprášili starý tranzistorák a s napětím poslouchali zprávy z měst, ohrožených velkou vodou. V některých místech začínala evakuace.

„Ještě že u nás nebyl nikdo tak blbej, aby si stavěl chalupu u vody,“ řekl Grunda. „Baráky maj bejt vždycky na kopci nebo ve svahu, já nevím, čím ty lidi přemejšlej.“

„No jo, ty seš vždycky chytrej,“ odpověděla mu Grundová, „já bych chtěla vidět tebe, kdyby sis měl někdy stavět barák, jestli bys myslel na to, že může přijít taková povodeň. Vždyť to prej vypadá na stoletou vodu!“

„Prej už tisíciletou,“ řekl Grunda. „Na tenhle rok teda jen tak nezapomeneme. To je rána za ranou. Někdy jsem rád, Kateřino, že už máme ten život za sebou.“

„No no, doufám, že tu se mnou ještě ňákej rok pobudeš. A vůbec, to, co se dělo tady, a tahle povodeň spolu přece nesouvisí…“

***

„To spolu nesouvisí, Čudlo,“ řekl Heřman kocourovi, který byl ovšem v tu dobu jistě kdoví kolik kilometrů v trapu. Jenomže Heřman si nemohl odvyknout. Celý život měl doma nějakého toho Čudlu, se kterým si po smrti své ženy zvykl neustále povídat.

Také proto se teď cítil hrozně osamělý.

Petrolejka byla nějak nepokojná, knot poprskával a na stěnách obýváku rozehrával znepokojující stínohru.

Zeď, kde visívala mapa obce, byla prázdná.

Zvenku se ozývalo šumění deště a vzdálené, leč mocné hučení potoka.

Bateriové rádio se mu zprovoznit nepovedlo. Nepoužil ho moře let, staré baterie mezitím vytekly a zanesly jeho kontakty rzí a bílými krystalky vyschlé kyseliny.

Seděl tedy v tichu, popíjel čaj, který si udělal postaru, v plechovém kastrolku na bubínkových kamnech v předsíni, poslouchal zvuky zdivočelého počasí, ani si nečetl. Jenom tak odpočíval, oči se mu mhouřily a na chvilku si zdříml.

A v tom zvláštním polosnu se mu najednou opět vybavila mapa s těmi všemi kruhy, jejíž jedna kopie ležela u starosty v tubusu, zatímco originál, jak doufal, již mířil v poštovním balíčku ke svému adresátovi ve městě, zvuky deště a větru a vzdáleného proudu vody se mu propojily v hlavě do jakéhosi velikého víru, a když se tak na něj díval, najednou věděl, co mu pořád nesedělo.

Probudil se.

Něco zamumlal.

Pak pohlédl na prázdnou stěnu a sám na sebe se v duchu zaškaredil za to, že už se mu nechtělo udělat ještě jednu kopii navíc.

Teď mu chyběla.

„Oko hurikánu,“ řekl znovu o něco hlasitěji. „Jo. To je vono. Hovno epicentrum. Oko hurikánu se tomu říká, Čudlo. A je tam klid. Je tam klid i když všude kolem lítaj vzduchem garáže a krávy. A je to. Proto já jsem měl pořád ten pocit, jako že tady se nemůže nic stát. Že tady jsem v bezpečí. A proto tys byl poslední, kdo začal třeštit.“

Zamyslel se.

„No jo, jenomže nakonec ses přece jenom zjančil. A já…“

Povzdechl si.

V předsíni se ozvalo zaskřípění.

Heřman se mimoděk podíval ke dveřím.

Znovu to skřípání.

Nebylo to příjemné.

V takovejchhle barácích pořád něco skřípe, řekl si. Zvlášť když jsou takový zimy a pak takový deště, to dřevo pracuje o sto šest.

Někde v domě něco buchlo a pak zařinčelo.

Teď sebou trhl.

Ale po několika vteřinách zaklel, vstal, vzal petrolejku a vyšel z obýváku.

Předsíň byla temná, podíval se po schodišti na půdu, pak ke komoře, která byla Čudlovým nedobrovolným útulkem v posledních několika dnech, poté, co mu v jeho nepřítomnosti začal trhat záclony a rozbíjet nádobí.

Znova nějaké bouchnutí.

To je ze záchodu, řekl si a vydal se k jeho dveřím.

Sotva otevřel do malé místnůstky, udeřil ho do tváře nepříjemný vítr a chlad.

Posvítil na malé okénko — jediný průzor v jeho chalupě, vedoucí na severozápad k Pekláku.

Sklo bylo vyražené a dovnitř záchodu trčela větev staré jabloně, rostoucí za stěnou domu.

Postavil petrolejku na nádrž toalety a pokusil se větev vytlačit ven, ale nešlo to.

Posvítil si okénkem a zaklel.

Nebyla to jenom jedna větev, celá jabloň jako by přilehla na stěnu domku a tlačila se dovnitř.

No nazdar, řekl si Heřman, to je práce na dvě hodiny, než se to vyřeže, a musí se to dělat zvenku. To teď v tom lijavci nepřicházelo v úvahu.

Měl jsem ji podetnout už dávno, stejně už léta neplodí, asi má nějaký shnilý kořeny.

Nakonec našel v komoře kus igelitu a s pomocí připínáčků prostor kolem větve provizorně utěsnil.

Ráno to udělám nějak líp, řekl si a už chtěl odejít, když tu se mu za zády ozvalo další chřustnutí.

Otočil se.

Igelit byl urvaný a větev trčela dovnitř nejméně o dvacet centimetrů víc.

To se mi snad zdá, pomyslel si a nahlas zasakroval.

A jabloň se se skřípáním vtlačila zase o další kousek do domu.

Díval se na tu pokroucenou holou větev staré jabloně a najednou mu připomněla jakoby zrůdně zmrzačený monstrózní pařát, cpoucí se vší silou dovnitř, sápající se… po něm?

Zabouchl dveře a díval se na ně.

A uslyšel znovu to škřípění, jímž to všechno začalo, ale teď přímo za sebou.

Otočil se a v týle ucítil nepříjemné mrazení.

„Ach bože,“ řekl si polohlasem.

V předsíni se nic nehýbalo, ale Heřman vnímal, jak je přímo přitahován k domovním dveřím, nepříjemné tušení ho láká, aby je otevřel, ale zároveň se v něm vzmáhá pocit neobyčejného strachu a touha někam zmizet, uniknout z tohoto Oka hurikánu s jeho divným napjatým klidem, beroucím pozvolna za své.

Nepůjdu, rozhodl se.

Neotevřu.

Nepustím to sem.

Nepustím sem nic a nikoho, ať už je to kdokoliv. Nebudu hrát tuhle hru, půjdu teď do obýváku, dopiju čaj a půjdu spát, ať se venku čerti žení, ať si na záchod naprší, ať si svět blázní a šílí, já dopiju svůj čaj a lehnu si do svých starých poctivých peřin s modrobíle pruhovaným povlečením a nechám svět světem.

Ale udělal jenom dva kroky a pochopil, že otevře. Neboť v hukotu deště a stoupajících vod rozeznal zvuk, který byl zoufalou prosbou, jíž nemohl odolat.

Rázně překonal vzdálenost, jež ho dělila od domovních dveří, za nimiž uslyšel zamňoukání, a rozrazil je dokořán.

Noc mu šplíchla do tváře s takovou prudkostí, až opět o krok ustoupil, ale pak zdvihl petrolejku, vyšel až na práh a díval se na dvůr.

„Čudlo!“ zavolal. „Čudlo? Tak kdepak jsi? Čičí! Čičičí!“

Nervózně přešlápl a najednou si uvědomil, že o něco zavadil špičkou.

Musel poodstoupit, neboť práh byl vinou stínu vrženému dnem petrolejky ponořen ve tmě.

Pak jenom stál a díval se.

Býval tvrdý chlap.

Jenom čtyřikrát v životě měl v očích slzy.

Poprvé, když mu před více než šedesáti lety zastřelili v horách na Slovensku v jeden moment tři nejlepší kamarády.

Podruhé, když o tři čtvrtě roku později slyšel v rádiu zprávu o konci války.

Potřetí, když mu umřela žena.

Počtvrté teď.

To, co viděl, bylo… brutální… Ale hlavně to bylo… sprosté, ano, bylo to sprosté od toho života, že musel na stará kolena… zažívat takové věci. Nebylo to fér.

Bylo to vážně jako za tý války. Nikdo nectil pravidla. Jenom zabít a uštvat a dostat někoho na kolena.

Vždyť proto mu dával svobodu. Aby alespoň on přežil, unikl.

Dával mu svobodu žít.

A teď tu stojí a dívá se na tu zohavenou mrtvolku maličkého zvířete se šarlatovým čůrkem u tlamy a krví spečenými chlupy, zvířete, které za nic nemohlo, jež bylo tak čisté — my lidé, my, ano, na každém z nás je něco, co jsme udělali vědomě, ze svého vlastního rozhodnutí špatně, čím jsme někomu ublížili, možná, že člověk je jediný tvor, který si opravdu ošklivou smrt zaslouží, ale tahle ztělesněná nevinnost? Každý život má svůj konec, ale měl by přijít přirozeně nebo jen tak, nešťastnou náhodou, anebo by měl být důsledkem nějakého vlastního rozhodnutí, oběti, kterou přinášíme dobrovolně, abychom jí někomu pomohli nebo řekli něco, co považujeme za opravdu důležité, ale tahle smrt — zabít nevinné zvíře jenom kvůli… čemu vlastně?

Jenom kvůli tomu, aby nám někdo naznačil, že oko hurikánu už není centrem vichřice? Že se proměnilo ve střed smrtícího víru, z něhož není úniku? Jenom proto, aby se nám někdo vysmál do tváře?

A pak pocítil, jak se vytrysklé slzy proměňují v hněv a vzdor, v takový hněv a vzdor jako cítil opravdu naposled tenkrát ve slovenských horách, kdy se prostřílel se zbytkem skupiny z obklíčení skrze trojnásobnou přesilu.

Překročil mrtvolku kocoura, vyšel ven do deště a zakřičel do tmy:

„Dobře! Tak si pro mě pojď, ty grázle! Tak teda ukaž, co umíš! A uvidíme!“

Pak se otočil a — nečekaně necitlivě — odsunul nohou mršinu na stranu, vešel do domu a zabouchl za sebou dveře.

Zamknul.

Šel ke komoře, vytáhl sekyru a krabici hřebíků a rozhlédl se kolem tvrdým zarputilým pohledem.

Skříň.

Ano, byla dost dobrá. A ta kredenc taky.

V kůlně na dvoře by našel vhodnější materiál, prkna, trámky, něco tam bylo, ale… takový výlet nemohl riskovat.

Jediné, co teď potřeboval, je opevnit se a přežít. Den, dva, možná týden.

Pak někdo přijde.

Nikdy to nešlo po víc lidech najednou.

Vždycky to útočilo jenom na ty osamělé.

A na ty nejslabší, uvědomil si s hořkostí.

Ale tentokrát to bude jinak, řekl si.

Protože já, já bych mohl sílu rozdávat. Šestaosmdesát sem, šestaosmdesát tam.

Starej Štefan pořád marodil, kulhal, třásl se, hotovej věchýtek, na toho nebyly třeba ani černý neštovice, toho stačilo ke hrobu jenom postrčit.

Ten doktor — městskej chlap, intelektuál, měkkejš a citlivka, naivní a neopatrnej, nepozná, kdy jde do tuhýho.

Stárková — drobná slabá ženská, unavená životem, utahaná pocitama viny a neodpuštění.

Šebek — nešikovnej blbej zakomplexovanej trouba, ach jo. Chudák chlap.

Klikař — zdrhl. No jo, holt klikař, přežil, mizera. Srab. S tím bych nechtěl bejt v zákopu.

To Máca, to je jiná: Tak si teda táhni, kurvo, řekl ženě, co s ní strávil patnáct let a šel si dát do hospody čtyři vodky na ex.

Tak je to správný.

Tak to má být.

A Heřman energicky zasekl sekyru mezi prkna staré skříně.

***

---

© Stanislav Hudský, 2017

---

Knihy autora: