Silentium (14)

„Tady si každej dělá, co chce,“ bouchl starosta o stůl v „obecní“ místnosti s petrolejkou, kterou právě sundal z lustru, pak ji pečlivě uhasil, rozsvítil baterku a chystal se s Marešem, který s tubusem pod paží čekal ve veřejích do předsíně, vyrazit ke svému vozu.

Když už byli v chodbě, uslyšeli krátkou a jaksi tupě znějící vzdálenou ránu.

„Co to sakra bylo?“ zeptal se starosta.

Ale Mareš mlčel.

„Šlo to jakoby zezdola návsi…“ řekl starosta.

Mareš mlčel.

„Co?“ řekl starosta.

„Nic,“ odpověděl mu Mareš. „Jenom si tak říkám, proč ani jeden z těch kruhů neprocházel vaší chalupou. Vy jste přece celou dobu tak zatraceně blízko všemu…“

Ale pak vzal rázně za kliku a vyšel z chalupy, zatímco starosta zůstal ohromeně stát krok před rámem dveří.

Jen trochu zdvihl oči a uvědomil si, jak krásně hvězdnaté je najednou noční nebe.

***

Když se Vejnarovic barkas srazil s hospodského pickupem, bylo slyšet jenom tupý náraz, zaskřípění plechů, šustot rozsypávajících se oken, ještě nějaké kovové řinčení, a potom chvíli nic.

Jeřínek zdvihl za minutu hlavu, olízl si zkrvavený horní ret a zcela jasným hlasem řekl:

„Je to dobrý, ještě žijem.“

Chvíli civěl do tmy.

„Jako by tady byl cítit plyn,“ otočil se pak najednou k sedadlu vedle sebe, na němž měla spočívat jedna ze tří propanbutanových bomb.

Ale nespočívala.

Mimoděk zdvihl k ústům ruku, jejíž prsty ještě chvíli před havárií zcela jistě svíraly cigaretu.

***

Teprve v ten okamžik začalo Peklo.

9/

Oficiální zpráva Ústavu kriminalistiky a forenzních disciplín, odevzdaná příslušným úřadům o rok později, sice správně konstatovala, že příčinou prvního a prvotního výbuchu bylo vznícení plynu z dvoukilové tlakové lahve s propan-butanem, poškozené během srážky obou vozů, nicméně přesný důvod jeho vzplanutí zůstal navždy tajemstvím, stejně jako příčina následného rozhoření se benzínu, uniklého z explozí rozervaných nádrží automobilů — výbuch tlakové lahve měl totiž teoreticky vše, co předtím plálo, okamžitě uhasit.

Nicméně zde už existovalo povícero teorií následného vzplanutí benzínu, například od náhodné jiskry z různých rozmetaných elektrických částí motorů a tak podobně.

Dále již byla zpráva argumentačně vyfutrovanější, protože i podle svědectví hlídek ze silnic až po první, sotva slyšitelné ráně, typické pro srážku aut, a druhé, způsobené vybuchlým plynem, která měla již charakter silné detonace, provázené charakteristickým zábleskem, následovala teprve mocná exploze evidentně benzínových par i kapaliny, doprovázená v řádu vteřin i příznačným sloupem prudkého ohně.

A dle zprávy právě ten vedl zhruba po minutě svého běsnění k zažehnutí bleskovic a následně (byť dost možná i zároveň) k nejsilnějšímu vzryvu dalších plynových láhví, a především výbušnin, jež způsobily hlavní škodu, jejichž detonace byla slyšet až ve vzdáleném městě a jež srazily na zem i muže hlídkující na silnici, aby je vzápětí zasypaly sprškou bláta a kamení, byť naštěstí nikdo z nich nepřišel k vážnější úhoně.

Do hlubokého kráteru, vzniklého na místě návsi, se sice okamžitě začala valit voda z potoka, ale to již byly rozpálené zbytky automobilů a jejich hořícího obsahu, jako byly například různé deky, nasáklé lihem z rozbitých lahví s alkoholem, rozmetány po širokém okolí přibližně kilometr v průměru, některé prolétly až do vytlučených oken rekreačních chalup za vesnicí, a i když snad výbuch náloží na chvíli uhasil jejich plameny, vzápětí se rozhořely znovu.

Další požáry proto začaly bujet v řádu minut bezprostředně na několika místech najednou, a protože zdi nejbližších domů kolem návsi se zřítily ihned po výbuchu náloží, právě jejich suché a vyhřáté domácnosti se staly největšími epicentry apokalypsy, jakou tento kraj ještě nezažil.

Je třeba si též uvědomit, že většina hasičů byla v onu chvíli plně zaměstnána záchranářskými pracemi při povodních, jelikož, ač už několik hodin nepršelo, řeky níže po proudu teprve kulminovaly.

A tak, když na horní silnici pokrytou silnou vrstvou bláta, jímž ji zasypala exploze, dorazil po padesáti minutách první hasičský vůz, nabídl se hasičům už jen pohled, který se jim nezapomenutelně vpálil do paměti — totiž podívaná na ohromnou hučící stěnu několikametrových plamenů, vypadající jako z ohně vystavěné tlusté zdi středověkých hradů a obklopující jako obrovitý Sauronův prsten hluboké černé oko tůně, které kdysi bývalo návsí.

Až po chvíli strnulého úžasu si jeden z této party mužů, kteří už v životě viděli ledacos, uvědomil, že uprostřed pole, které leželo mezi nimi a ohnivou hradbou, se něco pohnulo.

A až při pozornějším pohledu zjistil, že tam na kopečku nějaké hlíny panáčkuje králík, evidentně naprosto zpitomělý tím, jak nečekaně rychle byl vymrštěn ze svého kotce, v němž se narodil, žil a v němž mínil dočkat se i blahé smrti se slavnostní pekáčovou kremací, do neuvěřitelně rozlehlého vesmíru beze stěn i bez sena…

Pak však náhle králík přestal panáčkovat a nemotornými poodskoky netrénovaných běhů se přemístil kousek stranou.

Kopeček hlíny, na němž ještě před chviličkou stál, se totiž pohnul a s evidentně nesmírným úsilím se posunul o čtvrt metru dál od stěny plamenů.

A pak zase o čtvrt metru dál.

A zase.

S tak urputnou vytrvalostí, jaké je schopna jenom jedna bytost na světě.

Člověk.

10/

Na to, kolik to vše stálo energie, bylo mrtvých příliš málo. A v temné hlubině budoucího dolu se rozhostilo cosi, co bychom mohli nazvat vyčerpaným zklamáním.

Bylo vyplýtváno příliš síly na příliš nicotné vítězství.

Množství nové energie, která byla načerpána ze smrti těch několika ubožáků, bylo pak doslova žalostné.

Jenže vše se muselo stát právě tak, jak se to stalo, a právě v ten moment, kdy se to stalo. Jinak by mohlo dojít k ohrožení samotné podstaty existence, protože ačkoliv mnohé ze skladby tohoto bytí mělo formu, jež byla pro tento svět cizí a nepoznaná, přece jen sama jeho jsoucnost byla závislá i na zcela hmotných strukturách, neexistuje vědomí nezávislé na hmotě, nebylo možné riskovat, že by ten plán, zrozený z nesprávných předpokladů nelogickým myšlením až chorobně zaujaté mysli, náhodou vyšel.

A teď…

Nezbývalo než se opět schoulit do sebe, stočit se k dlouhému spánku beze snů a znovu celé stovky let pomaličku čerpat sílu jen z přirozené smrti těch nejdrobnějších tvorů, kteří se dostali do té nejtěsnější blízkosti, aby bylo možné se zas jednou v budoucnu vzchopit k boji a k lovu a k načerpání takové síly, aby stačila znovu k nějakému dostatečnému úderu…

Silnějšímu, než byly ty současné.

Promyšlenějšímu.

Rafinovanějšímu.

Jen…

Co když oni budou v té době také silnější?

Soudržnější.

Odolnější.

A co když…

A poprvé za celou dobu existence se vetřel do oněch mřížek — podle lidských měřítek — mrtvé hmoty dosud nepoznaný pocit.

Pocit poznání a pochopení, že tam venku vzniká cosi, co může být mnohem trvalejší a nebezpečnější a mnohem větší, než se dá vůbec představit.

Něco, co také není v pravém slova smyslu živé, ale přesto je to živoucí.

Cosi, co ke své existenci dokonce nepotřebuje ani ony mřížky mrtvé hmoty…

A k dosud nepoznaným pocitům poznání a pochopení se připojily ještě dva další, zcela ultimátní.

Hrůza a strach.

11/

O dva roky později panovalo v kraji horké suché léto. Obloha byla toho dne bezoblačná, polední slunce nemilosrdně pralo do polí kolem ještě stále viditelně do černa vypálené díry údolí s rozpadajícími se troskami vyhořelých domů kolem temného oka jezera a vytvářelo nad silnicí zrcadla rozpáleného vzduchu. Jen tu a tam se v téměř nehybném ovzduší vznášelo chmýří topolů, držících čestnou stráž kolem malého hřbitova u cesty.

Bártová byla v černých šatech, ale horko ji nijak netrápilo. Spíše jen únava jejích sedmasedmdesáti let ji teď donutila usednout na lavičku ve stínu jednoho topolu.

Seděla a dívala se na nevelký hřbitov kolem sebe a na Boží muka, za nimiž ležel úvoz, v němž bývala jejich vesnice, a kde ruiny starých chalup teprve zvolna místy zarůstaly travou.

Krásné letní ticho, jaké už dnes člověk zažije málokdy a s nímž se nikdy není možné setkat ve městě, v němž teď žila, nebylo rušeno ničím, ani provozem blízkého dolu, kde byla právě polední pauza a jehož běžný hluk byl teď na chvíli vystřídán pouze cinkáním lžic o talíře a sykotem otevíraných minerálek. Přijela dodávka s obědem pro dělníky.

Ten klid a mír Bártovou skoro uspával.

Když zaskřípala hřbitovní vrátka (jež tu byla spíše kvůli zvěři, než kvůli lidem) otočila hlavu a přimhouřila oči, neboť kontrast mezi stínem, v němž odpočívala, a cestičkou, vysypanou jasně bílou vápencovou drtí, ji až zabolel.

„Jaroušku…“ řekla.

„Dobrý den, babi. To jsou hicy, že jo?“

Jenom kývla hlavou a chvíli si ho prohlížela.

Někdejší starosta vypadal trochu jako člověk, jehož kdysi znala, a trochu jako člověk, kterého nikdy neviděla. I když bylo znát, že ještě trochu kulhá, už dávno odložil berle i hůl — ale největší proměnou prošla jeho tvář a oblečení. Jeho pečlivě sestřižené, čistě bílé vlasy ho kupodivu nedělaly starším, ale dodávaly mu na serióznosti, jež dobře ladila s tmavým oblekem z kvalitního lehkého materiálu, v němž lze dobře přežít i taková horká léta, stejně jako s pečlivě vybranou střízlivě barevnou kravatou, ozdobenou zlatou sponou.

Tvář měl zdravě opálenou a pokud v ní byly nějaké stopy prožitých utrpení, byl to už jenom stín, jenom něco nepatrně jiného v tom, jakým způsobem zdvihal obočí a jak křivil tvář, když se pousmál.

Pro cizí lidi věci nepostřehnutelné — ale pro Bártovou podstatné.

Byl to někdo jiný.

Starosta položil květiny na hrob své ženy, krátce u něj postál, pomalu obešel i několik dalších pomníčků — Štefan Smolka, Klára Stárková, Karel Šebek, Petr Heřman, Jindřich Jeřínek, Rodina Vejnarů… — ti poslední se obzvlášť proslavili, vybavila se mu půlhodinová televizní reportáž o rodině pomatených katolických teroristů, kteří chtěli zřejmě zničit vzácnou předkřesťanskou památku, a místo toho srovnali se zemí a vypálili do základů celou svou obec — a nakonec se zastavil opět u Bártové.

„Jsem rád, že vás potkávám,“ řekl jí. „Musel bych vám stejně volat. Všechno je domluvené. Myslíte, že byste mohla být zítra v deset u notáře?“

Bártová pokývala hlavou.

„Prodali všichni?“ zeptala se.

„Už všichni,“ odpověděl starosta. „Vy jste poslední.“

„Tak zítra v deset, budu tam s neteří. Spánembohem, Jaroušku.“

Starosta mírně zkřivil tvář svým novým úsměvem.

„Na shledanou zítra, babi.“

Pak se vydal ke svému vozu, zaparkovanému u cesty, a pomalu vyjel směrem ke křižovatce, z níž odbočovala silnice k lomu.

***

Za křižovatkou přibrzdil a zaparkoval u krajnice, stejně jako to udělal automobil, jenž tu zastavil o chvíli dříve.

Starosta vzal ze sedadla vedle sebe černý kufřík, vystoupil a srdečně se pozdravil se zástupcem firmy, opřeným o kapotu svého vozu.

Zástupce se s rukama založenýma na hrudi spokojeně díval směrem k dolu.

„Krásné léto,“ prohodil. „Takhle kdyby mohlo být pořád. Jestli něco nemůžu vystát, tak jsou to ty středoevropské zimy.“

Starosta se také podíval stejným směrem.

„Máte ty smlouvy?“ zeptal se ho muž.

Starosta položil kufřík na kapotu, otevřel ho a předal zástupci tlustou složku.

„Bártová prodává zejtra,“ řekl. „Notář byl na dovolený.“

Zástupce si vzal složku, namátkou ji prolistoval a pak pokýval hlavou.

„Dobrá práce,“ ocenil starostu pak. „Teď máme celý prostor, kterým vede hlavní žíla. Poslyšte, co vůbec máte teď v plánu?“

Starosta pokrčil rameny.

„Asi budu trochu cestovat. Rád bych se podíval znovu do Itálie, na pár míst, co k nim mám nějaký vzpomínky… a pak… uvidím…“

„A nechtěl byste pro nás pracovat dál?“

„No, já nevím, to víte, bude mi třiašedesát… Určitě máte spoustu mladších.“

„V dobré firmě na věku nezáleží. Hledáme schopného nákupčího, jde hlavně o pozemky, a vy v tom teď máte pěknou praxi. Taky je to věc, na kterou se ty mladý ambiciózní a nadupaný manažeři moc nehoděj, chce to někoho, kdo působí klidně a seriózně… jako vy. Zvažte to v té Itálii. Třiašedesát let není dnes už žádný věk.“

„Já o tom popřemýšlím,“ slíbil starosta.

„Třeba se s námi podíváte i do světa, vy přece umíte dobře německy…“

„Tak… ujde to. Plánujete něco v Německu?“

„Jistě, ale nejen tam.“

A zástupce firmy najednou vypadal, jako by se nedíval jenom na blízký důl, ale jako by se zasnil, jako by viděl kamsi velmi daleko, jako by viděl stovky dolů a tisíce lidí, kteří pracují na jakémsi velikém díle.

„Stále se otevírají nějaké nové trhy,“ řekl zástupce. „Ale naše firma uvažuje v mnohem širších měřítkách. Přidejte se k nám a brzo pochopíte proč. Víte, taková firma, to není věc jenom na jeden život. Lidé přicházejí a odcházejí, rodí se a umírají, lidé jsou smrtelní, ale firmy nesmrtelné. Naše kosti už budou dávno hnít někde pod zemí, ale kapitál se bude pořád měnit a přelévat někde nad našima hlavama… Co my víme… lidstvo je tak mladé.“

Starosta odvrátil oči od dolu a díval se teď na tvář zástupce, jako by v ní nalézal něco, co si zaslouží delší bádání. Ale zástupce si toho zkoumavého pohledu nevšímal a pokračoval:

„Když mi bylo dvacet, studoval jsem hlavně umění a filosofii. Obojí pro mě bylo skvělou hrou na coby kdyby. Ale po třicítce jsem pochopil, že je to něco podobného, jako když si malé děti hrají s kostkami, zatímco ty starší už odhalily, jak zajímavé může být hrát si na doktora. Objevil jsem svět obchodu a ekonomiky. A uvědomil jsem si, že je tu skutečně velká a nekonečně nevyzpytatelná hra, v níž nic není předem dané, ale která je navíc naprosto reálná, protože jejími depozity jsou naše životy a její rentou způsob, jak je prožijeme.

V té hře se můžeme jenom vézt a být pasivními fatalisty. Ale můžeme být i jejími aktivními hráči — a občas i těmi, kteří stanovují její pravidla. Ta nejpodstatnější z nich už přece dnes stejně neurčují velcí vládcové a vojevůdci. Ty nejdůležitější vznikají dnes právě ve velkých firmách. To ony mění svět.

Firmy vedou války a dojednávají příměří.

Firmy dobývají a vládnou.

Firmy rozdělují a panují.

Firmy dávají i berou.

Firmy volí prezidenty, premiéry i parlamenty.

To firmy, nikoliv státy, přistanou za pár let znovu na Měsíci a brzy začnou kolonizovat i Mars.

Firmy, za nimiž už dávno nestojí jeden člověk, ale většinou stovky nebo tisíce akcionářů, řídících se jasnými motivy přiměřené investice a blízké dividendy.

Možná vám to nepřipadá příliš romantické, ale mě někdy napadá, že možná i sám Bůh je jenom taková jedna velká firma vzniklá před mnoha sty miliony let, jejímž kapitálem jsou dnes už celé mlhoviny a galaxie a jejímiž aktivy jsou proudy fotonů nebo neutrin, přelévající se celým tím veškerenstvem sem a tam, firma, která má miliardy akcionářů v celém vesmíru…

A třeba jsou prostě Bůh i Ďábel jenom dvěma různými logy dvou společností, jež si už dávno nekonkurují, ale mezi nimiž panuje čilá obchodní výměna. Čirý byznys. Ty mně, já tobě, co a kolik za to?

A my lidé jsme jenom něco jako krysy na palubě lodi, patřící jednomu z těch velkých koncernů, loď veze náklad obilí a my trávíme své krátké životy v jejích plných sýpkách v blažené neznalosti Boží logistiky, marketingu, plánování, nevíme ani to, po jakém moři a kam to vlastně plujem, a netušíme dokonce ani to, komu patříme a které z těch dvou log nese naše archa na přídi…“

Zástupce firmy náhle chňapl rukou před sebe a odchytil ze vzduchu jeden chomáček chmýří z topolů, jež se zatoulalo od hřbitova až sem.

„A možná jsme ještě míň, možná jenom takovéhle chmýří, s nímž si pohrává i sebemenší vánek, zatímco někde daleko už flotily kosmických lodí dopravily zboží do samotného srdce galaxie…“

Foukl do dlaně a topolové chmýří znovu vzlétlo k nebi, neseno rozpáleným vzduchem stoupajícím ze silnice.

„Co můžeme říct takovému chmýří, když se nás ptá: proč? A: jaký to má všechno smysl? Nebo: jaký to má cíl?“

Starosta sledoval chomáček, než se mu ztratil z očí.

„Silentium Universum,“ řekl zástupce. „Vesmír nám nikdy neodpoví. Protože i ty nejjednodušší odpovědi jsou tak složité, že přesahují cokoliv, co si dokážeme představit. A v situaci, kdy nelze odpovědět nic, je jedinou odpovědí…“

Zástupce nedomluvil.

Díval se nad sebe, kde nekonečně vysoko na azurovém nebi žhnulo bílé slunce, a starosta se díval s ním a cítil, jak nekonečná mnohost odpovědí je skryta v tom jediném slově.

Neboť je jenom jedna odpověď, jež v sobě skrývá celou pravdu.

Silentium…

Mlčení.

12/

Začátkem léta dorazili do jedné vzdálené vsi geologové.

Byla to skvělá parta, složená ze čtyř statných mužů a tří sympatických dívek.

Ves byla malá, něco přes čtyřicet domků rozházených na planině kolem vodní nádrže a pár chatek na vrcholcích skalin nad přehradou.

Dříve než se sešlo léto s létem, usedli tamní vesničané v místní restauraci, sloužící hlavně vodákům a kempařům po dobu letních prázdnin, a zvědavě sledovali tvář jednoho z geologů, kteří tu loni prochodili okolí.

Muž se jenom usmál pod vousy a konverzačně prohodil:

„Jestli dovolíte, začnu troškou historie.“

Podíval se z okna restaurace.

„Jak možná víte, před šestašedesáti miliony let bylo tady všude moře…“

KONEC

© Stanislav Hudský, 2016

Knihy autora:

---

---