Silentium (4)

V sedm hodin večer se po doktorovi začali shánět pohřebáci, co si chtěli dát partičku mariáše.

V osm bylo jasné, že není v žádné chalupě ve vesnici.

V půl deváté začala bez ohledu na zuřící vánici vojenská a policejní akce, které se na přísný zákaz nesměli zúčastnit vesničané ani jejich dva zbylí hosté.

„To jsme fakt tak prašiví, že ani nemůžeme někomu zachránit život?“ řval starosta do telefonu, ale nebylo mu to nic platné — a ostraha obce byla naopak posílena.

V první fázi se ovšem nikdo k Pekláku ani nepřiblížil, pročesávání terénu a silniční kontroly se soustředily hlavně směrem na východ, neboť se předpokládalo, že doktor nervově nevydržel a rozhodl se dva dny před Vánoci proklouznout mezi hlídkami a zátarasy k rodině.

Vzhledem k tomu, že se ani do jedenácti příbuzenstvu neozval a jeho mobil byl bez signálu, začali se ale nakonec činitelé přiklánět k názoru, že se přece jenom stal obětí nějaké nehody na své vycházce po nejbližším okolí.

V půl dvanácté večer volali na centrálu Grundovi, kteří si vzpomněli na doktorův zájem o Peklák.

Druhý den v pět hodin ráno musela být záchranná akce přerušena, neboť ve vánici nebylo vidět na krok a vojáci měli několik omrzlých, několik naprosto vyčerpaných a většinu natolik naštvaných, že nebylo možné dále riskovat.

Dopoledne se vánice utišila a hledání bylo obnoveno.

Krátce po obědě si jeden z policistů všiml divného pahýlu, trčícího zpod sněhu v jedné zvláště nepřístupné části lesa.

***

„Prej docela bojoval, doktorskej,“ prohlásil den poté jeden z pohřebáků, který měl zprávy přímo od zdroje. „Tu tepnu, co mu prorazila ta zlomená kost, prej ještě dokázal obvázat, natrhal si košili a udělal i tlakovej obvaz, přesně tak, jak to má bejt… Ale když se pak plazil směrem do vesnice, tak se chytil do hromady ňákejch klacků jako do oka a prostě se už nedokázal dostat ven. Musel se strašně snažit ty větve odvalit, ruce měl prej rozedraný na maso, ale to víte, ten mráz…“

„Takovej hodnej člověk,“ zaleskly se opět oči paní Machaté, která včerejší den proplakala. „Já dám dneska na stůl jedno prostírání navíc — jako pro něj… Chudinky ty jeho děti.“

Pak odešla do kuchyně a oba pohřebáci se na sebe dlouze podívali.

„Tak — veselý Vánoce,“ řekl ten otrlejší z nich.

„Drž hubu, Vojto,“ odpověděl mu druhý skoro laskavě. „Ale víš co?“ dodal po chvíli. „Dneska si ji upletu s tebou. A bude jako z praku.“

A načal první z láhví slivovice, jež je ještě tentýž Štědrý den přenesly do stavu hlubokého bezvědomí.

***

Nikdo se nikdy nedozvěděl o postavách v bílých kombinézách, pálících ze svých automatů o sto šest po vytáhlé postavě muže, z posledních sil se snažícího dostat k lesu.

Nikdo se nikdy nedozvěděl o střelách rozrývajících kůru stromů v místech, kde se jich snažily zachytit jeho zkřehlé a zkrvavené ruce, zatímco se každým dalším krokem propadal hlouběji a hlouběji mezi zrádně nastražené ostré pahýly kmenů a kamenité pasti, skryté pod duchnami závějí, dokud nešlápl do tak hluboké a opatřené tak ostrým kamenem, že si o něj při propadu přerazil stehenní kost.

A i kdyby se dozvěděl — hypotetický pan Někdo — i kdyby se dozvěděl a prošťoural kapesním nožem sněhovými jehličkami beztak do již nepatrna zafoukané jizvy v kůře stromů aniž by v nich našel cokoliv, i kdyby se dozvěděl a zkontroloval všechny zbraně všech vojáků v okolí, a i kdyby se dozvěděl a zkontroloval a přepočítal všechny náboje všech vojáků v okolí a srovnal jejich počty se zápisy v knihách, jež se vedou ve skladech, i kdyby se dozvěděl a zkontroloval a přepočítal a srovnal a sečetl a podtrhl — přece by došel jenom k tomu, že se nic podobného nikdy nestalo.

Na tomto prozatím setrvejme.

4/

„Napsal jste ten zahajovák?“

„Tady, pane majore.“

„Ještě pošlete tu svodku. Vám je, kluci, všechno jasný?“

„Mně teda není jasný vůbec nic.“

„Mně taky ne, kde jsou trasolky?“

„Vy jste tam nedal trasolky?“

„Celá trasologie je na straně sedm, pane majore.“

„Tak co plašíš, máš to tam všechno.“

„Ale to je přece nesmysl. Kde jsou jako jeho stopy?“

„Myslíte její stopy, pane nadporučíku?“

„Ne, do hajzlu, její stopy tu jsou vyznačený, ale kde jsou jeho stopy?“

„Vy jste tam nějaký viděl, pane… é… komisaři?“

„On je poručík. Přece tam musely bejt jeho stopy, než jste to tam všechno pohamtali. Jak dlouho děláte technika? Co to máš, Vladimíre, za výjezdovku?“

„Tohle je náhodou nejlepší parta v kraji.“

„Já se z toho picnu, tohle bych vůbec neměl přebírat. To je přece neúplný. Zpráva o ohledání místa činu přece musí bejt kompletní. Jak mám…“

„Ta zpráva JE kompletní. Přijeli jsme všichni najednou. Kluci ze stanice, co tu byli první, se k ní nepřiblížili ani na pět metrů a volali na operační. I na tu dálku jim bylo jasný, o co jde.“

„A ten chlap, co ji našel?“

„To samý, jen to zdálky uviděl, obrátil se na fleku a zdrhal. Jeho stopy máš tady, vidíš?“

„Jo, jeho stopy vidím, ale kde jsou JEHO stopy?“

„Jiný tam nebyly.“

„Tak to je magořina. Fakt. No, tak mi to dej, já to teda přebírám.“

***

Šest mužů, kteří — přesto, že je nejmladší z nich oslovoval hodnostmi a funkcemi — byli všichni v civilu, se na chvíli odmlčelo a sledovalo, jak ten, který promluvil poslední, podepisuje listiny.

V malém pokoji, sloužícím ve starostově domku jako kancelář, obecní úřad a jednou za čas i jako volební místnost, jich bylo plno.

Byl konec ledna, jenom mírně nad nulou, ale venku lezavě mžilo a všude bylo odporně mazlavé bláto, které kriminalisté nanosili na botách až sem.

Ovšem starosta s podobnými návštěvami ze špatného povětří počítal, a tak bylo v tomto pokoji na zemi jenom staré poškrábané linoleum.

Muži ještě prohodili několik vět a pak se tři z nich — vyšetřovatel, operativec a mladičký technik — vydali ke svému vozu, zaparkovanému před domem.

Druhý vyšetřovatel, který právě velice nespokojeně převzal celý případ od výjezdovky, a dva kriminalisté, jež se měli případu věnovat nadále, měli teď vzácnou chvilku, kdy si mohli dát kávu, cigaretu a shrnout si podstatné body, než jim vypukne peklo mnohahodinové intenzivní práce.

Nikdo z nich neměl rád ty první momenty.

Na počátku byl vždycky nesmírný chaos.

Na počátku byl vždycky nějaký mrtvý — nebo mrtvá, jako v dnešním případě — a všude kolem samé otazníky.

A neúprosný čas, který pravil, že pokud najdou klíč k celé věci během dvaceti čtyř hodin, mají pětasedmdesátiprocentní naději na úspěch — a pokud ho nenaleznou do tří dnů, budou se zbytek měsíce nimrat s podružnostmi, aniž by jejich šance uspět překročila pětiprocentní hranici.

Bylo nutné makat. Pracovat do noci. Zjistit co nejvíc, a hlavně se rychle zorientovat.

Bylo i nutné mít trochu štěstí.

Ale hlavně co nejvíc dřít.

***

JEHO stopy tam prostě nebyly.

„Tak je zahladil,“ řekl vyšetřovatel.

„To musela bejt pěkná dřina,“ namítl jeden z kriminalistů. „Sto metrů kolem je terén měkkej jako máslo, tam je vidět úplně všechno.“

„Jasně, ale to bláto má zase tu výhodu, že ho můžeš nějakým klackem za sebou snadno zahrnovat.“

„Jak dlouho by mu to asi trvalo? I kdyby jenom pět vteřin na metr, tak je to… skoro deset minut, to je po vraždě děsně dlouhá doba, do vesnice je to tři minuty chůze, děsně by riskoval, to by musel mít nervy jako špagáty.“

„No, tak je měl,“ pokrčil rameny vyšetřovatel.

„Hm.“

Oba detektivové se na sebe podívali.

„Už vás tu budu muset nechat, chlapi, mám ještě dneska další dvě věci. Nahodím plán vyšetřování, mrknu se na svodky, jestli není někde něco divnýho, a kouknu se, jestli jsme neměli někdy něco podobnýho se zahlazováním stop. Pak brknu. Na silnicích jsou kontroly. Kdyby něco… Ňákej první dojem?“

„Někdo místní,“ řekl starší kriminalista. „Na devadesát procent. Ale ne rodina. Na to je to moc brutální.“

„Bude to osamělej chlap,“ tipoval mladší. „Dlouho bez ženský. Sadista. Léta to v sobě dusil a teď se utrh ze řetězu a fakt si to užil. Místní, na tuty. Tady je to tak malý a vopuštěný, že někdo cizí… těžko.“

„To by mohlo bejt rychlý,“ odhadl vyšetřovatel.

Starší z detektivů se poškrábal na předloktí.

„Já nevím, tyhle malý vesnice jsou děsně nepřátelský a nikdo nechce vo nikom nic říct, aby si nezadal.“

„Tak já pojedu,“ zdvihl se vyšetřovatel ze židle. „V jejím domku vypadá všechno normálně, natočili jsme to a zapečetili, ňáká korespondence, pozdějc to tam ještě projedeme. A v tý její chatě v kolonii za vesnicí nechávám dva maníky. Do zejtřka. Pro jistotu. Ráno se tam mrkněte, k poledni bychom to tam zavřeli. Příbuzný — jenom ňáká přízeň na Moravě, teta, či co, zatím nebyla na telefonu, má jen pevnou. Kdyby byl problém, tak vás posílím, ale těch pár chalup byste měli do večera zmáknout, je něco aktuálního?“

„Kdyby to byl náhodou někdo zvenku, možná by se mohli zkusit operátoři. Tady nežije víc jak pár desítek lidí. Vezmeme si od nich čísla mobilů a porovnáme to. Náhoda je blbec, třeba měl vrah ňákej hovor před tím nebo po tom a cizí číslo nás trkne.“

Vyšetřovatel ohrnul ret.

„No, já nevím. Kilák odsud je okreska. Budou tam spousty čísel z auťáků. A operátoři jsou vždycky nepříjemný, když se v tom vrtáme. Počkáme, až jestli to neukáže vopravdu ven. Nejdřív to vytěžte tady.“

Když odjel, řekl mladší z detektivů:

„Tak kdo bude první? Klikař?“

„Tak se jmenuje…?“

„Ten, co ji našel, jasně.“

„Tak jdem.“

***

„Měl jste počkat doma, pane Klikař.“

„Jo. A jo. No jo. Když my doma nic neměli… A já prostě musel… aspoň toho panáka…“

Klikař těkal vyděšeně očima po hospodě, kde seděli jenom v rohu u jednoho stolu tři studnaři Vejnarovi, kteří právě přijeli z práce, a s napjatým zájmem je sledovali.

„Máte tu nějaký separé?“ zeptal se starší z detektivů hospodského.

„Támhle je salónek,“ kývnul hospodský ke dveřím v rohu. „Kafíčko?“

„Něco k jídlu nemáte?“ řekl mladší z kriminalistů.

„No, měl bych tu fakt skvělý utopence,“ usmál se Jiřin podlézavě, neboť jídelní lístek zrušil už na podzim, v okamžiku, kdy se přerušily těžební práce.

„Já myslel něco teplýho.“

Hospodský pokrčil rameny.

„Můžu vám je vohřát,“ navrhl, ale detektivové jenom mávli rukou a zalezli s Klikařem do „salónku“, který tvořila jedna místnost se dvěma stoly a záclonkami s až přespříliš lidovými motivy srnců a jelenů na okně — záclonkami, jež kdysi bývávaly bílé.

„Já už jsem přece všechno říkal těm… vašim kolegům!“ stěžoval si Klikař a nedůvěřivě se díval na malý diktafon, který před něj položil mladší kriminalista na stůl. „Fakt všechno! Co jako…“

„To byla jenom výjezdovka, my jsme operativci, budete to muset ještě zopakovat,“ řekl starší z mužů, ale papír s minulou výpovědí měl před sebou.

„Proč jste šel ráno za potok?“

„Protože za mnou přišla Grundová, že Klára šla před dvěma hodinama do osady, a ještě se nevrátila, abych se tam šel podívat…“

„Proč vy?“

„No, protože jsme nejblíž, nejdřív jsou Grundovi, pak Klára a pak hnedka my.“

„Proč šla paní Stárková do osady?“

„Jedna z těch chat jí patří, vona ji vždycky na léto pronajímá. Vostatní jsou chatařů, ale tahle patří jí. A chataři tu přes zimu nejsou, tak se tam jednou za čas chodí mrknout, jestli je všecko v pořádku, jestli to tam třeba někdo nevykrad a tak.“

„Vykrad to tam někdy někdo?“

„No, před spoustou let tam někdo pár chat udělal, ale… voni ty lidi stejně tam nic moc nenechávaj, to kontrolovala spíš jako proto, aby jim tam třeba nenechali vylomený dveře a nezplesnivěly jim koberce a tak…“

„A paní Stárková se tam při těch kontrolách nikdy nezdržovala dýl než dvě hodiny?“

„Ale co já vím! To ví Grundová! Ta nemůže skoro chodit, tak furt sedí u vokna a poslouchá rádio a kouká kde co lítá. Tak se přibelhala, tak jsem šel. Však je to tam patnáct minut do chat.“

„Myslel jste si, že se jí něco stalo?“

„Já jsem si nic nemyslel!“ řekl Klikař nešťastně. „Tak byla dlouho pryč a ta Grundová se přišourala, že by poslala starýho, ale je ve městě…“

„Tady uvádíte, že jste našel Stárkovou asi v deset třicet, ale volal jste až ve tři čtvrtě na jedenáct, co jste dělal mezi tím?“

Klikař zrudl.

„No… utíkal jsem domů volat, ne?“

„Domů to máte tři minuty, ale co jste dělal těch dalších dvanáct?“

„A proč jste běžel domů? Vy nemáte mobil?“

Starší z kriminalistů se díval na Klikaře, který byl teď v obličeji spíš zase do zelena — mohl by tu fungovat jako semafor, pomyslel si a představil si ho, jak po sobě pečlivě zahlazuje větví šlápoty v blátě. Hm. Tenhle nervák?

„No tak?“

„Se mi… neudělalo dobře,“ vysoukal ze sebe po chvíli.

„Jak moc se vám neudělalo…?“

„Jako že hodně,“ naštval se Klikař.

„Podívejte se, pane Klikaři, nezdržujte nás. Musíme dnes projít celou vesnici. Buď nám řeknete všechno přesně na vteřinu a bude to sedět, nebo vás necháme zadržet a vyslechnou vás na stanici. My nemáme čas na to, abysme tu z vás lámali každej detail hodinu.“

„Já nevím, proč byste mě nechávali zadržet! Já jsem ji jenom našel a už jsem to všechno…“

„Do prdele, chlape, tady došlo k vraždě, jestli vo tom nevíte!“ zařval najednou mladší z kriminalistů. „Co si vo sobě myslíte? Neserte mě a mluvte! Vteřinu po vteřině od chvíle, kdy jste ji našel! Co jste udělal první?“

Klikař na něj vyděšeně koukal.

Starší detektiv se neznatelně pousmál.

„Tak povídejte,“ řekl klidně.

„Utíkal jsem dolů, k mostku.“

„Proč?“

„Jak jako proč?“

„Proč jste utek, proč jste se nešel podívat, jestli jí nemůžete pomoct?“

„Dyť jste to viděli, jak bych jako mohl pomoct někomu… něčemu… co… je tam… na dvou metrech čtverečních… všude… dyť to tam ještě někde mohlo bejt!“

„Co?“

„Jak co?“

„Řekl jste ‚to‘. Proč jste neřekl ‚on‘ nebo ‚vrah‘?“

„Já nevím… Já… třeba jsem si myslel, že to mohlo udělat nějaký zvíře… takovou… věc…“

„Třeba?“

„Co třeba?“

„Třeba jste si myslel?“

„Já…“

„A co jste si myslel doopravdy?“

„Dovopravdy jsem si nemyslel nic! Jsem prostě dostal strach!“

„Strach, že by vás tam někdo mohl vidět?“

„?“

„Tak z čeho?“

„No… z toho všeho!!!“

„Takže jakmile jste uviděl tělo zavražděné, dal jste se na útěk, protože jste dostal strach…“

„Jo. Málem jsem se pos… Ale jenom málem!“

„Fajn. A u mostku…“

„Tam jsem se zastavil…“

„Už jste neměl strach?“

„Totiž… z mostku už jsou vidět baráky… A právě, že jsem měl strach, tak jsem chtěl volat rychle fíz… jako policii.“

„Ale nevolal jste.“

„No, já jsem vytáh mobil…“

„No?“

Klikař se zavrtěl.

„V ten moment se mi jako vybavilo to, jak tam leží…“

Kriminalisté čekali.

„A vobrátil se mi kufr,“ dokončil Klikař.

„Pozvracel jste se?“ řekl starší z detektivů.

„Jo.“

„No a…?“ netrpělivě tlačil mladší.

Klikař zavřel oči.

„Hodil jsem šavli rovnou na ten mobil. Vylít mi do potoka. Měl jsem žaludek úplně na ruby. Nikdy jsem nic takovýho neviděl. Vůbec jsem nevěděl, že člověku může bejt tak zle z takový věci. Vždycky mi bylo zle jenom po chlastu.“

Mladšímu detektivovi zacukalo v koutcích. Starší se tvářil unaveně. Vzpomněl si, jak zle bylo kdysi jemu, když viděl poprvé…

„No jo. Tak to máme pár minut navíc. A co dál?“

„No pak jsem lezl dolů pro ten mobil, ne?“

„To už jste neměl strach?“

Klikař se na ně udiveně podíval.

„Ale ten mobil stál tři tácy!“

„Hm. A dál?“

„Nemoh jsem ho chvíli najít. Potok ještě úplně neroztál, na krajích jsou takový ledový krusty…“

„No dál, dál!“

„Pak jsem běžel domů a zavolal jsem z pevný.“

„Nikoho jste celou tu dobu neviděl?“

Klikař zavrtěl hlavou.

„No, vlastně…“

„No?“

„Jednu chvíli, jak jsem šmátral v potoce…“

„Ježiši, dál!“

„Najednou jsem měl takovej… hrozně silnej pocit… Jako že se na mně někdo dívá…“

Detektivové zpozorněli.

„Odkud?“

„No jakoby takhle z luk, co jsou před lesem.“

Kriminalisté se podívali do papírů s nákresy.

„Jako směrem k chatařský osadě?“

„Ne, ne, tam jsou jenom mokřiny, spíš takhle přes louky nad chalupou starýho Heřmana, k Pekláckýmu lesu.“

„K tomu kopci?“

„Jo, k Pekláku.“

„A byl tam někdo?“

„Ne, ne… to ne… ale… byl to takovej pocit… Ale to už jsem našel ten mobil, tak jsem běžel domů.“

Chvíli bylo ticho.

„Jestli mi nevěříte, tak se tam běžte podívat. Na ledech pod mostkem musí bejt ještě trochu mý snídaně. Měl jsem hemenex.“ Najednou se zatvářil znovu nepřátelsky.

„Tak jo,“ zdvihl se starší detektiv a vypnul diktafon.

Klikařovi se viditelně ulevilo.

„Nebudete se vzdalovat z obce, jasný? A dejte si pozor, ať se nevožerete pod obraz, kdybychom se ještě chtěli na něco zeptat, tak ať jste při paměti. Jasný?“

„No jo,“ zavrčel Klikař.

„Jasný?!“

„Tak prohibici tu snad vyhlásit nechcete, ne? Jo, jasný. Nevožeru se.“

Sotva odešli ze „salónku“, zamířil ke stolu, kde seděli Vejnarovi a ztěžka padl na volnou židli.

A když detektivové vycházeli ze dveří hospody, zaslechli objednávku:

„Čtyři fernety, Jiřine! Velký!“

Jenom se na sebe podívali.

***

---

© Stanislav Hudský, 2017

---

Knihy autora: