Silentium (6)

Ovšemže něco našli.

Starší z detektivů to měl s sebou v aktovce, když se den poté, pozdě odpoledne, vrátili do Šebkovy chalupy, aby si ji znova prošli.

„Něco nám muselo utýct,“ uvažoval mladší. „Něčeho jsme si prostě nevšimli…“ mumlal tvrdohlavě a znovu a znovu procházel bytem, poklepával na stěny a na nábytek, jako by čekal, že někde najde jakousi tajnou skrýš, kde bude nůž a zkrvavené šaty, a náhle bude všechno jasné a průhledné a soudce podepíše vazbu.

Ale nic nového neobjevil.

Starší kriminalista otevřel aktovku a vytáhl silný štos papírů.

„Čtyři sta dopisů,“ řekl a díval se na tu kupu trochu nevěřícně, jako by ji viděl poprvé — ve skutečnosti ji pročetl už třikrát. „Čtyři sta dopisů a nejstarší je starý víc než dvacet let.“

Zavrtěl hlavou.

„A nikdy jí neposlal ani jedinej.“

Mladší detektiv poklepal na bok kredence.

„Magor,“ prohlásil. „Já říkám, že je to von. Budeme muset prohledat i ostatní chalupy, třeba to je zastrčený v kůlně někoho, kdo o tom ani neví. To bláto dole projedeme detektorama.“

„Přestávám tomu věřit,“ řekl starší. „Nejdřív, jak se tady zhroutil, jsem si taky myslel, že ho máme, ale potom…“

Potom už jim neřekl ani slovo. Zkoušeli to čtrnáct hodin tak i onak, ale nepromluvil. O půlnoci zjistili, že má úplně prázdné oči a nereaguje ani na dotek.

Doktor konstatoval naprosté psychické vyčerpání, napíchal mu nějaké injekce a nechal ho převézt do vězeňské nemocnice na pozorování.

Starší muž si četl dopisy.

„Nikdy jí to neřek. Chápeš? Dvacet let ji miluje a nikdy jí neřekne ani slovo, dvacet let jí píše a nikdy jí nepošle jedinej dopis.“

„Byl to srab,“ řekl mladší kriminalista. „Zapadá do profilu jako špunt do flašky. Je to von. Musí to bejt von. Dlouho se držel, ale pak to v něm bouchlo. Dvacet let bez ženský. A každej den ji viděl. Jsme dost ve svahu. Támhle z toho vokna vidí přes Klikařovy rovnou do její zahrady. Pamatuješ, jak jsme tu byli poprvé? Celou dobu stál u toho vokna a koukal na její domek. Jak dlouhos byl v životě bez sexu? Já nejdýl tři měsíce a víš co to se mnou dělalo? Musel bejt frustrovanej jako nikdo. Třeba je schizofrenik. Tyhle milostný dopisy jsou jedna část jeho osobnosti — a ta druhá už to nemohla vydržet. Musel se jí zbavit. Musel ji zabít — a musel ji taky zohavit. Pořádně. Tak důkladně, aby to vymazalo jakoukoliv kladnou emoci, kterou k ní kdy cítilo jeho druhý já.“

Starší muž pokrčil rameny.

„Možná. Ale taky to mohlo bejt tak, že…“ vzal do ruky jeden z dopisů. „Vidíš to datum? Ještě že tyhle jednoduchý lidi dodržujou to, co je naučili ve škole. Já třeba do milostnýho dopisu nikdy datumy nepsal. Tenhle je z těch všech první.“

„Jo. No a?“

„A kdy mu to bouchlo v tom cukrovaře do ksichtu?“

Mladší se podíval do zápisníku a řekl den, měsíc a rok.

Starší pokýval hlavou.

„Takže tenhle první napsal přesně den před tím.“

„Ukaž!“ řekl mladší a skoro mu dopis vytrhl z ruky. „No jo, fakt, že jo.“

Starší přivřel oči, jako by si snažil něco představit.

„Mladej kluk. Třiadvacet. A holka. Ob chalupu níž. Dělaj spolu v práci. Po šichtě spolu choděj domů. Možná jezděj na kole. To nejspíš. Kluk je trochu plachej, ale hezkej. Holkám se líbí, s nějakou už chodil, ale moc jich asi neměl. Málo příležitostí. Už tenkrát to tu bylo z ruky. Kluk toho moc nenamluví. Povídání asi obstará spíš ona. Taková živá veselá holka z vesnice. A pěkná, na to nezapomínej. Je mu s ní dobře. Má ji rád. Asi ji má fakt rád. Začíná si tím bejt jistej, ale ona pořád něco žvatlá. Řekls někdy ňáký holce, že ji miluješ?“

Mladší pokrčil rameny.

„Ale jo, jasně, že řekl. Teda myslím.“

„Možná, že ani ne. Chlapům tyhle věci moc nejdou přes rty. Většinou to spíš tak nějak vyplyne. Ale říkaj je neradi. Maj pocit, že když to daj takhle najevo, tak že si nějak zadaj. A tenhle kluk se navíc ještě dost stydí.“

„No a? Co jako chceš říct?“

Starší se zamračil.

„Neumí jí to povědět. Ale když to holce nedochází, tak se jí to nějak říct musí! A tak jí napíše dopis.“

„Fajn. Dopis máme. A dál?“

„A dál nic. Dřív, než ho pošle, bouchne mu v cukrovaře do obličeje z prasklý hadice pára, co se s ní po sezóně čistí provoz. A kdo za to může?“

„Stárková. Nezavřela přívod…“

„Stárková? Žádná Stárková. Jaká Stárková? Klárka, ty vole. Může za to ta holka, co ji miluje. Když se vrátí z nemocnice, má místo půlky obličeje kus vošklivýho masa.“

„Zas tak naprosto šíleně nevypadá. Nedramatizuj to.“

„Jenomže my ho známe tak, jak vypadá teď, po dvou plastikách!“

„Hm, ale mohli ho dát dohromady trochu líp, to je fakt.“

„Dnes! Dnes by ho dali dohromady líp! Snad by si teď mohl nechat udělat třetí, čtvrtou! Ale na pokladnu už by to nebylo! Kolik by ho to asi stálo? Kde by na to vzal? Vždyť byl na podpoře!“

„Pořád neříkáš nic, co by nezapadalo…“

Starší muž vrtěl hlavou.

„Vona se mu vyhejbá, člověče. Vždycky když ho vidí, má šílený pocity viny. Nejde o to, že by se jí hnusil. Jenom ho nemůže ani vidět, protože je jí ho líto a je jí líto sebe samé a nenávidí se za to, co mu udělala, a víš co? Ona si myslí, že on ji taky musí nenávidět! A přitom… ona ho milovala taky.“

„Myslíš?“

„Jo. Proč by jinak zůstávala sama? Žije tu, stárne a trápí se pocitama viny.“

„Myslíš, že nic netuší? Celá vesnice věděla, že ji má rád!“

„Jo, ale řekl jí to někdo? Tyhle dubový palice si vo tom budou tak maximálně povídat v hospodě, když tam nejsi, ale před tebou neřeknou ani muk.“

„Kdyby jí řekl, že se na ni nezlobí a že ji má rád…“

„Všechno by bylo jinak. Jenomže on vidí, že se mu vyhejbá. A myslí si, že je to proto, že má tak hroznej obličej.“

„To je trouba.“

„Píše jí po večerech dopisy, ale ráno se vždycky podívá do zrcadla a nenajde odvahu jí je poslat.“

„Dvacet let.“

„Dvacet let.“

„Ale pak, jednoho dne…“

„Nic jednoho dne! Jednoho dne ji někdo zabije a policajti přijdou pro něj! Zrovna pro něj! Kterej ji měl tak rád, že se jí to ani neodvážil říct, protože takovou zrůdu, jako je von, si nezasloužila!“

„A sesype se.“

„Jo. A to je celý.“

„Hm. To je celý?“

„Jasně. A na nic víc nepřijdem, i kdybychom tu vesnici vobrátili naruby.“

Mladší se podíval do zápisníku:

„Neděle, devět čtyřicet pět: Přiznání. Jak to řek? Co chcete slyšet? Že jsem ji zabil? Tak jo! Zabil jsem ji! Jsem Jack Rozparovač! Nebo to není přiznání?“

„Sám víš, že ne. To nám jenom chtěl říct, že potřebuje bejt sám… s Klárou. A když jsme to nepochopili, tak se zavřel do sebe.“

„No, možná. Ale kdyby to byla pravda, tak… kdo potom?“

Starší pokrčil rameny a nervózně se škrábal na předloktí.

„Musíme začít znova.“

Na chvíli se odmlčel, ale pak pokračoval.

„Podívej, já mám z týhle vesnice takový divný pocity. Už když sem člověk zabočí ze silnice a objeví se ten kopec… Peklák, že jo? Přece na něm našli ňákej poklad, ne? Nějaký šperky. Co když někdo něco ulil? Taková věcička může stát miliony! Vesnice bude díky tý těžbě bohatá, ale obecní peníze a to, co máš doma pod peřinou, je sakra rozdíl!“

„Hm.“

„Je to jenom fantazie, ale můžeme to zkusit domyslet. Hned po sexu jsou v pořadí prachy.“

Starší muž si začal čmárat na papír hrubý nákres okolí vesnice.

„Dejme tomu, že v tom je fakt ten kopec. Něco se tam najde. Archeologové to tam vokouknou, ale jenom tak nahrubo, začíná zima, zabedněj to a do jara sbohem. Jenomže někomu to pořád vrtá hlavou.“

„Myslíš jako: co jestli tam toho není víc, že by to zkusil vyndat dřív než oni?“

„Jo. Třeba tam někdo chodí kopat.“

„Ve vesnici by si všimli.“

„Nemusí jít přes náves a po horním mostku kolem toho… Heřmana. Mohl by to vzít schválně jako opačným směrem, k chatám. Koukej. Jenomže když tady dole pod… Grundovýma… přejde potok, nedá se po cestě do osady, ale zahne vpravo přes mokřiny k lesu. Pak už to může celý obejít okrajem lesa, tady podél těch luk až k lesu pod Peklákem. A pak to nejsou ani dva kilometry,“ kreslil do mapy silnou čáru. „A Klikař přece říkal, že měl pocit, jako by se na něj někdo díval právě z tohohle směru.“

„Jo, asi bychom měli zkontrolovat, jestli se v tom tam nahoře někdo nešťoural. Ale jak by to souviselo…“

„Kdo tu umřel první?“

„Ten chlápek na ty neštovice…“

„No, tohle asi nějak nahrát nešlo…“ zamyslel se starší muž. „Ale je to hned třetí chalupa od kopce… Druhej byl ten doktor. Kde ho našli?“

„Pod Peklákem.“

„Aha.“

„Ale to byla nehoda.“

„Třeba jo. A třeba mu někdo pomoh. Nebo — nepomoh. Třeba viděl něco, co neměl.“

„To je strašně přitažený za vlasy. Myslím, že to je blbost.“

„Jenomže ta cesta, kterou by takovej člověk chodil, křižuje jak místo, kde ležela Stárková, tak místo, kde přibližně byl ten doktor.“

Starší detektiv vstal a šel k oknu Šebkovy chalupy. Peklák z něj vidět nebyl, vedlo na jih. Přesto měl pocit, jako kdyby kopec cítil přímo fyzicky.

Peklák, říkal si v duchu. První mrtvý… vlastně už ten náčelník… kdysi. Pak ten chlap na ty neštovice. Kousek od kopce. Pak doktor. Na Pekláku. Ale ta Stárková, to je na druhý straně. Ne, tohle nepůjde. Ale tak proč mám, sakra, pocit, že to nějak…?

Otočil se zpátky a povzdechl si

„Poslouchej, Rudo, co to děláš?“ zeptal se ho najednou tiše mladší detektiv.

„Co jako?“ nechápal, ale pak sklonil hlavu a podíval se na svůj loket, kam směřoval kolegův pohled.

Košili na předloktí měl v jednom místě skoro rozedranou, a navíc jí prosakovala malá krvavá skvrnka.

„A kruci, jsem si strhl bradavici,“ zaklel.

„To je nechutný,“ řekl mladší kriminalista, „radši si to vydezinfikuj a zalep náplastí. Je v autolékárničce.“

Vtom zazvonil mobil.

„Ano?“ ohlásil se starší z mužů a chvíli poslouchal.

Když dotelefonoval zatvářil se spokojeně.

„A máme to,“ prohlásil. „Biologický stopy. Našli jí za nehtama kůži. Je toho dost na to, aby se udělalo déenáčko. Jestli bude Šebek souhlasit s bukálníma stěrama, budeme o kus dál.“

„Jedem,“ řekl mladší detektiv a opustili dům.

***

O pět dnů později stál u stejného okna osamělý muž a jeho ošklivý obličej byl obrácen směrem, kterým se díval nejméně tisíckrát za ta dlouhá protrápená léta — kterým se ale nikdy nedíval s takovou beznadějí jako dnes.

Nenáviděl ty muže. Nenáviděl je hlavně za to, že mu ukázali všechny ty fotografie, že mu mávali před očima tváří, která bývala tak krásná a tak milá a která ani ubíhajícími roky neztratila svůj nekonečný půvab — a která byla na jejich fotografiích rozšklebená do strašlivě krvavé masky děsivé křeče bolesti, hrůzy a utrpení.

„Kláro,“ zašeptal do okna, na němž se slévalo drobné mrholení do těžkých kapek, odtrhávajících se co chvíli ode skla a spěchajících dolů, k zemi, kde je čeká jenom další část věčného koloběhu života — procesu, který trvá už miliony let a jenž bude trvat další miliony let poté, co všechny naše touhy, plány, lásky, vše, co jsme dokázali nebo co jsme jen mohli a chtěli dokázat, bude rozmělněno a poztráceno v čase.

„Kláro,“ zašeptal znovu a nemohl už ani plakat, ani se pohnout, nevěděl, co dál, jak žít a pro co, pro koho… se trápit.

V domě bylo šero, ale neměl důvod rozsvěcet, nepotřeboval nic vidět, stačilo, že viděl tam, v dálce, ten opuštěný domek, ten domek, který už bude vždycky opuštěný, ať už v něm bude bydlet kdokoliv.

Ta bolest mu stahovala krk i hruď do zvláštní suché křeči, cítil jak ho pálí v nose a jak mu nabíhá v očích, ale nešlo to ven, neměl už slzy, všechno odešlo v jednom velkém záchvatu dnes ráno, kdy ho propustili domů, ten starý fízl sice něco mumlal na omluvu, ale to bylo přece jedno, bylo to lhostejné, bylo to tak fuk, vrátil se domů, ležel tu půlkou těla na stole a řval jako zvíře tou strašnou bolestí, co mu svírala trup jako železné obruče, brečel, až byl stůl celý mokrý, až už nemohl dál a až zůstal vyčerpaně ležet bez hnutí, vyschlý a vysušený jako troud a se stejně tak vyprahlým srdcem.

Pak vstal a celou tu dobu už jen tak stál a před očima se mu dělaly jemné mžitky, jak se upřeně díval hodiny do jednoho místa, které ztratilo smysl i podstatu…

A stál a díval se tak dlouho, až se ze tmy, která zvolna přikrývala vesnici, vynořila Klára a šla pomalu, po cestě, kolem Klikařovic domku, za nímž odbočila na pěšinu k jeho chalupě, vrátka tiše zaskřípala, jak vešla do zahrady, a tak se otočil a prošel chodbou a otevřel dveře na zápraží a ona přicházela a byla krásná a na tváři měla zase ten úsměv, který viděl naposledy před dvaceti lety, a on ustoupil stranou aby mohla vejít dál a tak poprvé vkročila do jeho domku a řekla, máš to tu moc hezké, Karle, a on řekl, to je všechno pro tebe, to jsem všechno dělal pro to, aby se ti u mně líbilo, až jednou přijdeš, a každý obrázek na stěně jsem vybíral tak, aby ti tu byl pro radost a vždycky jsem váhal, kam ho pověsit, jestli bys ho chtěla výš nebo níž, nebo ho chceš dát radši do ložnice, ukaž mi ložnici, řekla potichu a tak ji vedl dál, byla tam postel, vždycky čistě povlečená a pečlivě ustlaná, dvoudílné lůžko, na jehož pravé straně spával sám, na jehož pravé straně sníval v horečnatých chvilkách o tom, že je mu dnes v noci nablízku, na jehož pravé straně se převracel usoužený růžovými sny, v nichž byli šťastný a spokojený pár, v nichž byli jedna duše i tělo, na jehož pravé straně cítil bolest nenaplněné touhy, aniž by tušil, o kolik horší bolest ho jednou v tomto domě čeká, aniž by věděl, že ty staré bolesti budou rajskými rozkošemi proti tomu, co mu bude jednou drásat vnitřek těla tvrdým skelným smirkem, ukaž mi víc, řekla Klára a začala si odkládat své lehké šaty a on bez dechu sledoval, jak mu odkrývá své bílé tělo a jak se pokládá na levou část lůžka, a na tváři má pořád ten svůj tajnosnubný úsměv…

Přistupuje blíž.

Usedá na pelest a naklání se k ní.

Přivírá oči, a potom se to stalo.

Najednou cítí zápach.

Otevírá oči a vidí to z fotografií.

Tvář rozesmátou křečí děsivého šklebu.

Tvář s očima vboulenýma do prázdnoty smrti.

Tvář pocákanou vlastní hnědou krví.

A zatímco cítí, jak jím do poslední nitky proniká strašlivá hrůza, zatímco couvá rozechvělý děsem od postele k rohu pokoje, až narazí zády na malé umyvadlo, kde se každé ráno holil, zatímco vnímá jak mu mráz proniká do každičké buňky těla, vidí zároveň, jak se grimasa s rysy tváře, kterou kdysi miloval, i celé náhle bestiálně zohavené tělo mění v cosi jiného, v něco neznámého, ale ještě mnohem děsivějšího, v tělo dávno mrtvého muže, v lebku se zbytky zpráchnivělé kůže na lících, jejíž obnažené zuby se šklebí výsměšně z chumáčů hustých zplesnivělých vousů.

Pak, ve chvíli, kdy se to tělo pohne, ví náhle s jistotou, co musí udělat.

Otáčí se k umyvadlu a starou břitvou po svém otci, kterou z piety nikdy nevyhodil, si jedním rázným pohybem podřezává tvář, již dvacet let tak strašně nenáviděl.

***

Už zase mrzlo.

Silnice pokrývala břečka solí rozředěné tříště ledu.

Starý kriminalista seděl ve svém voze, který zastavil na cestě nad vsí.

Motor byl vypnutý a zhasnul reflektory.

Kouřil a díval se dolů na vesnici.

Byla tichá.

Všichni dnes odpoledne byli na Šebkově pohřbu a teď už byla skoro všude tma, jen asi na třech místech bylo vidět světlo televizí.

Nevěděl, proč vlastně přijel právě sem.

Nejdřív se chtěl jenom tak projet.

Už jako mladý muž, když měl své první auto, stařičkou oktávii, zjistil, že nejlepší způsob uklidnění je usednout za volant a jet tam, kam tě serpentiny zavedou.

Kolikrát stačila jen půlhodina k tomu, aby si srovnal myšlenky — byly i případy, které vyřešil za volantem vozu, zatímco klidně projížděl mezi poli a vesnicemi.

Ale dnes najezdil už stovky kilometrů a když dorazil až sem, aniž věděl proč a jak, stále nebyl klidný.

Tušil, že ani nikdy nebude.

A nebylo to touhle vsí. Tím smutným příběhem, který z ní vyšťourali. Bylo mu líto toho nešťastného chlapa, co si šáhl na život a dosáhl až na smrt, ale za tohle nemohli, opravdu ne, asi by to udělal tak jako tak.

To, proč dnes vyjel zbůhdarma na cesty beze směru, mělo důvod čistě osobní.

Dotkl se svého obvázaného předloktí a sevřel rty trpkostí z pocitu: proč právě já?

Zítra skončím, rozhodl se najednou.

Beztak mám jenom pět let do důchodu. To už mi na penzi moc nepřidá.

Bude-li jaká penze.

V pět hodin si byl u doktora pro výsledky a teď už věděl, co byla ta divná bradavice na předloktí.

Kolik mám vlastně času? říkal si v duchu a znaveně se díval do tmy. Když to bude mizerné, tak možná jenom rok…

Zítra skončím, řekl si podruhé, aby se utvrdil.

Tenhleten případ bude stejně jen pomníček. Už čtrnáct dnů, a vůbec vůbec nic.

Mladej to dodělá, beztak to odložíme, a tak ať svojí energií plejtvá na papírování on, já už s ní musím šetřit.

Ráno byl ještě i on sám plný nápadů a energie.

Četl si ve výsledcích testů DNA — šla na ně demonstrativně skoro celá vesnice, vyjma pár nemohoucích penzistek — alespoň měli jistotu, že to byl opravdu někdo zvenčí, hledal ve výjezdech operátorů, diskutoval s doktory z kriminalisťáku…

Náhle se v myšlenkách zarazil.

Co že to říkal jeden z nich, ten mladej kluk? Že to DNA je nějaký divný, jako by neodpovídalo současnému… jak jen to říkal? Ale bůhví, co tam v tom bahně slatin všechno nasbírali…

Začal se škrábat na obvaze, ale jizvička po drobné operaci (zřejmě první z mnoha, které teď má před sebou) ho zabolela.

Naštvaně mávl druhou rukou, pak zlostně típl cigaretu a nastartoval motor vozu.

Otočil automobil a vyrazil zpět k hlavní silnici.

Ať si říkal, co chtěl, mně už je to fuk, řekl si rozhořčeně starý detektiv. Celý život řeším problémy druhejch, teď je čas řešit ten svůj. A tuhle divnou vesnici ať vezme třeba čert.

Jeho vůz vyjel nahoru a zabočil na okresku.

Vesnice mlčela jakoby utopená v zamrzlém tichu údolí, jakoby zamrazená žalem a beznadějí.

Ale nahoře na kopci, v hlubinách dřeva pobitého térem, v mihotavém chvění noci krystalizovalo cosi jiného.

Především: zklamání.

Zklamání z toho, že nenastalo něco víc.

Ale také trochu uspokojení.

Mírná, ale jasná satisfakce z té pěkné teplé krve, která byla prolita.

A těšení se na to, co přijde dál.

***

---

© Stanislav Hudský, 2017

---

Knihy autora: