Staford a létající myš
Zatímco jsem si dával na terase pod desetipodlažním Expem zasloužené pivko po šichtě, můj malý staford začal připomínat starého Brůnu ze Zemana (či starého Zemana z Hradu) – byl neklidný a divně se kýval.
Díval se stále jedním směrem a nervózně pokníkával.
Chtěl jsem vědět, co ví, co já nevím, i vyrazili jsme tři metry od nás ke trávníku, kde jsme našli mrňavou laboratorní myšku, kterou asi kdosi právě vyhodil z okna toho Expa nad námi.
Staford by ji zjevně nejraději zblajzl jako jednohubku, ale ve mně se probudil samaritán a pedagog a se slovy: „My živá zvířátka nejíme, ale zachraňujeme – tedy krom ústřic, ale ty vlastně také nejíme, poněvadž na ně nemáme…“ jsem přenesl myšku na parapet vedle našeho stolu, dal jí k čenichu trochu vody ze stafordovy místní misky a čekal, zda se nezmátoří.
Což byla velká satisfakce pro paní od vedlejšího stolu, která řekla svému partnerovi:
„Tak vidíš, že nejsem alkoholička, když ti říkám, že támhle právě proletěla bílá myš, ty debile!“
Přemýšlel jsem o tom, že bych tu myš vzal domů, skamarádil ji se stafordem a vytvořil tak malou alternativu jehovistického ráje, kde by jako v tom slavném Izaiášovi „vlk a beránek v míru leželi pospolu“.
Vlk by byla samozřejmě ta myš, americký stafordšírský teriér je beránek boží.
Ale ta malá nevděčná myší mrcha radši chcípla…
…a já ji pak musel rychle zabalit do pytlíku na exkrementy a odnést do popelnice, jinak by ji můj staford sežral i s chlupama.
Ještě deset minut poté staford můj samaritánský počin oplakával.
A tak opět jednou skončil jeden velký lidský sen o lásce mezi všemi božími tvory v odpadkovém koši.
Jak pravil Cicero: „O tempora, o mores!“
Či jak by možná řekl Oldřich Vlach v roli rostlináře Kunce v Menzelově Vesničce:
„Chlapi, neházejte ty myši z voken, podívejte se, jak já pak před tím psem vypadám!“
© Stanislav Hudský, 2021
| Knihy autora: | ||
|---|---|---|
 |
 |
 |
Nejnovější komentáře