Život je jinde

Masopust, Roztoky u Prahy, 2010, foto: Jindřich Svoboda

Zahlédl jsem upoutávku na televizní soutěž, která mě opravdu vyděsila. Budu si muset dávat skutečně velký pozor, abych náhodou nezapnul stanici, na které poběží. V porotě této soutěže sedí totiž bez výjimky skuteční zombie. Z prvních dvou se mi chtělo zvracet, kdykoliv jsem je uslyšel, už když mi bylo deset, z dalšího ve dvaceti, z posledního celkem nedávno. To, co celý život provozují a vydávají za hudbu, je vykradené, kýčovité, trapné a tak neuvěřitelně blbé, že poslední Neckářův hit o potratech („…jedu domů, potrati…“), je proti tomu monumentem umělecké profesionality. Zápach zkaženého masa, pardon, zkaženého kumštu je z této fantastické, pardon, fantaskní čtyřky cítit přímo fyzicky.

Nechápu, že nějaký mladý člověk si před tyto čtyři tiredstars stoupne a bude jim vůbec něco předvádět, natož pak poslouchat jejich „profesionální“ připomínky. Když mi bylo sedmnáct, musel jsem se v Malostranské besedě s kapelou zúčastnit přehrávek před jakousi komunistickou komisí, abychom mohli hrát po kulturácích alespoň za minimální honoráře. Dodnes si pamatuji, jak ponižující bylo poslouchat hlasité úvahy debilů, kteří v komisi seděli, zda není těch kapel, jako jsme my, už příliš, zda nejsou mé texty moc negativní a cynické a zda bychom neměli také zpívat nějaké lidové písně. Nakonec jsme se na ně vykašlali, odešli jsme středem a hráli jsme bez přehrávek, za to, co nám kdo občas dal.

Kdyby mi bylo sedmnáct dnes a měl bych se postavit před porotu této televizní soutěže, byl by můj pocit identický. A možná ještě mnohem horší. Tehdy to totiž byla jediná cesta k veřejnému hraní. Dnes je to jen o tom, jak hluboko můžou mladí lidé klesnout, jen aby získali svých nicotných patnáct minut slávy. A o televizním průmyslu, který zneužívá mladosti či naivity nezkušených lidí, aby je ztrapňoval či uváděl do psychologicky vyhrocených situací, ve kterých logicky selhávají. Popásání se na jejich směšnosti či doslova vydojených slzách, dobře prošpikovaných reklamními bloky, je pak jen obyčejná primitivní zvrhlost. Kdyby jim aspoň do té poroty posadili někoho, kdo vážně něco umí!

Naštěstí jsem se právě vrátil z roztocko-únětického masopustu, který v obou obcích pořádá již několik let spolek Roztoč a který vrcholí koncerty různých kapel na scénách únětické Sokolovny a Kravína. A vrátil jsem se s ušima a hlavou nabitýma vynikající muzikou, provozovanou skutečnými profesionály s mimořádným talentem, vytříbeným smyslem pro humor i opravdovou scénickou show, při sledování jejichž produkcí se ve vás mísí radost z nápaditých hudebních aranžmá, smích nad expresivním divadelnictvím, s nímž tito lidé s neskrývanou radostí a nadšením muziku provozují, a občas i úžas nad dokonalými hlasy, které ve velkých českých médiích nezaslechnete.

Organizátoři těchto masopustů skutečně umí vybírat kapely. Ač v podstatě českou muziku již téměř neposlouchám a nejsem ani příznivec takového toho místního „folkaření“, již několikrát se mi stalo, že jsem „si“ v Úněticích objevil nějakou skvělou hudební partu, před dvanácti lety to byl třeba bez jakýchkoliv pochyb nejlepší český současný šansoniér Jarda Svoboda s kapelou Traband, letos pak třeba „okouzlující ženské pěvecké tělísko s doprovodem“ Jelení loje (ty dívky mají absolutně dokonalé andělské hlasy, umí je uvést do perfektní harmonie a jejich schopnost sebeironie a smysl pro humor se opravdu jen tak nevidí!). A samozřejmě mě opět potěšil i „starý dobrý“ Trombenik, jehož frontman Josef Vondráček s léty zraje jako víno do fascinujícího spojení jakéhosi orientálního pištce a expresionistického německého kabaretiéra z dvacátých let minulého století. U všech těchto kapel samozřejmě platí, že sebelepší nahrávka nedokáže zachytit atmosféru, kterou dokážou vyvolat na živých koncertech.

Kromě mimořádně dobré programové skladby je nutno zmínit ještě jednu věc. Většina z nás má představu o vesnických tancovačkách v podstatě identickou s tím, jak ji zpracoval Miloš Forman v Hoří má panenko. Tedy jakousi velmi pokleslou „zábavu“, kde je jediným cílem se co nejrychleji ožrat, zasouložit si a rozkrást tombolu.

Jenže pokleslou „zábavu“ dnes nacházíme především v českých televizích, lhostejno, zda jde o stanice soukromé či „veřejnoprávní“ (hrozné slovo!), zatímco kvalita se v Čechách stěhuje opět mimo hlavní proud.

V této souvislosti se mi samozřejmě vkrádá do hlavy termín Martina Jirouse „druhá kultura“. Tedy skutečná kultura, nezávislá na politické moci a oficiálně podporované popkultuře, jejímž cílem vždycky bylo a bude především zblbnout průměrného konzumenta, aby měl pocit, že je mu poskytováno cosi profesionálního a kulturního, vytvořit v něm závislost na tomto druhu „jakoby“ zábavy a krom toho, že to z něj samozřejmě vytahá spousty peněz, udělat z něj také poslušnou a nenáročnou loutku, která nebude dělat problémy ani politikům ani monopolům zábavního (nikoliv však zábavného) průmyslu.

Mám čím dál tím silnější dojem, že úroveň dnešních zábavních masmédií je po dvaceti letech budování kapitalismu kdesi na úrovni těch komunistických v osmdesátých letech.

A že ta skutečná (ač „druhá“) kultura dnes vzniká a přežívá opět jen na ostrůvcích „pozitivní deviace“, jakými jsou třeba roztocké masopusty, a v různých víceméně undergroundových klubech a obskurních sálcích. Koneckonců, z kulturního hlediska opravdu právě na případě masopustu v Roztokách vidíme prolínání skutečné české lidové kultury (se všemi jejími tradicemi, humorem i zpětnou vazbou) na jedné straně s autentickou a výrazně individualistickou tvorbou mladých talentovaných muzikantů, divadelníků a výtvarníků na straně druhé.

A výsledkem jsou sály narvané do posledního místečka lidmi, kteří se skutečně baví a kteří opravdu zažívají něco podstatného, co dává jejich životům smysl a souvislosti.

Kundera kdysi napsal román Život je jinde, o básníkovi, kterého jeho zoufalá snaha získat si uznání v komunistickém mainstreamu dovede až k udavačství, především však k neautentickému a neúplnému prožívání své existence a tvorby, zatímco skutečný život je jinde.

„Život je jinde,“ říkám i já, oblékám si sako, a ač jsem ještě trochu utahaný z masopustu, vyrážím na jedno literární setkání, kde bude určitě jenom pár lidí, ale kde se velmi pravděpodobně uvidím s těmi, o nichž se bude vědět i za sto let, až se stále dokola recyklovaní televizní zombies dávno ztratí v čase. A kdyby ne, alespoň to bude skutečná zábava a ne reklamou přerušovaný trapný a nechutný onanismus (anti)zábavního průmyslu.

© Stanislav Hudský, 2012

Knihy autora: