Brazilská kerolajna (1)
Bágl s raketami jsem odhodil na postel a dělal jsem, že nevidím zdvižené obočí ženy z hotelové služby. Paráda. Prostě paráda.
Otevřel jsem dveře na balkón. Zavanul ke mně teplý vzduch z ulice. Tak tohle si nechám líbit.
Na parapetu tam stála mísa s ovocem. Trochu jsem to prohrábl, našel jsem pomeranč a zabořil nehet do kůry. Žena se na mě podívala.
„Thank you.“ Svou podprůměrnou angličtinu jsem doprovázel gesty s prsty oranžovými od šťávy. „My father will do,“ luskal jsem rychle prsty, aby se mi rozsvítilo a kupodivu to pomohlo, „rest with you. Nebo tak nějak,“ dodal jsem.
Nebudu zapírat — hotelů v Moskvě jsem se docela bál. Sice nejsem komunistické dítě, ale něco jsem slyšel a něco jsem četl, bolševici a studená válka. A ještě jsem viděl v televizi nedávno dokument o tom, jak tu milují homosexuály. Člověk aby se tu bál otevřít pusu. Teda jako zrovna o tohle mi vůbec nejde, já jsem si svojí sexualitou naprosto jistý, jen má člověk pocit, že tu není všechno úplně v pořádku. Možná to jsou předsudky, možná obavy z pověr.
V každém případě jsem vzal všechno zpět. Hotel vypadal zvenku luxusně, a i uvnitř se všichni snažili, aby těch pět hvězdiček bylo znát. Koupelna vyleštěná, v jednom rohu sprchový kout, ve druhém rohová vana s několika keramickými miskami. Byl v nich mišmaš všelijakých mejdlíček a koupelových solí. Na stěně visely dvě osušky a dvě houby, jedna modrá a druhá růžová jak žužu.
Vytáhl jsem mobil. O tohle se prostě nemůžu nepodělit.
Za mnou konečně zaklaply dveře. Vyfotil jsem vanu i se sprchovým koutem a plynule jsem přešel na toaletu. Dalo by se z ní žrát, vole, fakt by se z ní dalo žrát, napadlo mě. Udělal jsem jeden snímek. Zpátky v pokoji jsem vyfotil postel, polštář s čokoládou a pak jsem udělal jeden snímek až ode dveří, krásně jsem zabral celou místnost. A nakonec samozřejmě balkon, i s tou podělanou mísou s ovocem.
Ať mi někdo tvrdí, že v Rusku je hlad a bída.
Vytáhl jsem z báglu notebook. Připojit se mi trvalo pět minut, navštívit svou facebookovou stránku o čtyři minuty méně. Už včera před odjezdem na letiště jsem se samozřejmě nezapomněl podělit o příští štaci. Jak jsem teď pod statusem Tak už zítra mi začíná léto v Rusku. Držte mi palce, ať jim tam ukážu, jak se hraje v Čechách tenis! viděl, kamarádi i neznámí fanoušci (a ti teď zatraceně rychle přibývali; z různých pozvání na party, oslavy nebo jen pivo mi šel až mráz po zádech) tam rozvedli vášnivou debatu o tom, jak se mi bude dál dařit. Byla tam sebevědomá prohlášení, že jsem do roka světovou jedničkou, ale i opatrné glosy typu Jedno vyhrání z kapsy vyhání… dejte mu čas ukázat, že to nebyla jen náhoda.
Já samozřejmě doufal, že nebyla.
Přetáhl jsem fotky na plochu a pak rovnou na své stránky. Kouknul jsem na hodinky. Měl jsem asi hodinku čas do setkání s otcem. Takže jsem to hodlal využít. Hodil jsem fotky do alba, nazval ho V Moskvě — hotel Starr, a než jsem se stihl odhlásit, už stihli dát dva lidé najevo, že se jim to líbí. Tahle elektronická doba je prostě k sežrání.
U statusu z minulého týdne, kdy jsem si stěžoval na našeho sponzora a jeho zvláštní kvalitu obuvi, jsem měl takový štos komentářů, že se mi to ani nechtělo číst. A jelikož jsem si pamatoval, jak mě otec zpucoval, když zjistil, že se do firmy VIVA SPORT obouvám, raději jsem to tentokrát vynechal.
Zaklapl jsem notebook a došel si do koupelny pro načatý pomeranč. Odpočíval na misce vedle umyvadla. Znovu jsem do něj zabořil prst, oloupal ho a slupky naházel do koše pod umyvadlem. Když jsem do něho poprvé kousl, definitivně jsem se do téhle postkomunistické země zamiloval.
Tohle je můj život, takhle jsem si ho představoval.
Už od dětství jsem věděl, že chci hrát tenis. Jako šestiletý prťous jsem v televizi sledoval Andre Agassiho na jeho vrcholu. Na jeho opětovném vrcholu, jak mi tehdy připomínal otec. Kvůli zdravotním i osobním problémům se propadl až někam do druhé stovky, objížděl challangery a rval se znovu o šanci být na nejvyšších příčkách. A dostal se tam, dostal se až na tu úplně nejvyšší a já byl při té cestě s ním.
Tou dobou už jsem měl svého osobního trenéra. Kdybych řekl, že si ho pamatuju, lhal bych. Pamatuju si jeho přístup a metody, pamatuju si, co mě učil, co po mně vyžadoval, ale jeho obličej i jméno mi z hlavy zmizelo společně s kamarády ze školky.
Nevím, kolik světových jedniček nebo tenisových superstar v mládí proklamuje, že budou nejlepší na světě. Já v to každopádně věřil, a i když to zní jako klišé, šel jsem za tím.
V tuhle chvíli vím dvě věci. Od pozice světové jedničky mě dělí pět míst a jeden tisíc pět set osmdesát pět bodů. A že noviny v celé republice (a pevně doufám, že i v Anglii, kruci, tak moc jsem chtěl ty anglické suchary rozpálit a snad se mi to povedlo) psaly o tom, že se Libor Dreksa stal druhým nejmladším vítězem Wimbledonu. Ano, četl jsem články o sobě, a ano, rochňal jsem si v nich. Věděl jsem, že časy, kdy se o sobě budu s rozvahou a kultivovaně vyjadřovat, kdy budu tyhle výsledky brát s rezervou, ještě přijdou, a já si současné časy hodlal užívat.
Osmnácté narozeniny jsem oslavil předevčírem. Jednou skleničkou sektu, zeleninovým salátem a plátkem lososa. Moje tělo volalo po bifteku, ale to koneckonců volá už několik let a já tomu zatím statečně odolávám. Dokud nepotřebuju špunty do uší a stačí mi prostá vůle, nehodlám choutky řešit.
Natáhl jsem se na postel. Nejdřív jsem chtěl dát boty dolů, ale pak jsem si představil ten mastný účet, který za tenhle pobyt přijde, a lehl jsem si krásně tak, jak jsem byl. Na stropě se otáčel ventilátor, tiše a pomalu, lopatka za lopatkou. Možná by stálo za to na tu hodinku zavřít oči.
A přesně to se mi podařilo.
***
Tréninkové centrum bylo od hotelu pohodlnou čtvrthodinku jízdy taxíkem. I v tomhle ohledu jsem mohl být spokojený. Už po cestě jsem potkával známé tváře. Pár kluků mi popřálo, hlavně ti, kteří vypadli v Londýně příliš brzy na to, aby se osobně zúčastnili finále. Každou gratulaci jsem bral vážně. Netuším, nakolik byly od nich upřímné, na žebříčku ATP kouká každý především po vlastních úspěších, ale pevný stisk jsem vrátil každému a poplácání po rameni oplatil úsměvem. A thank you jsem řekl nespočetněkrát. Zvykej si, brachu. Jedno životní kolečko máš za sebou, to na kurtu v All England Clubu, to další kolo tě čeká a musíš být připravený.
Prošel jsem po chodbě a na široké prosklené nástěnce kouknul na rozpis. V prvním kole mě zítra čekal Uzbek Pistulin, hráč z kvalifikace. Pro mě naprosto neznámá tvář. Ale jak říkají všichni — když jdeš na vrchol, musíš porazit každého. Takže Pistulin je jen první pán na holení.
U recepce na mě už čekal otec.
Jak bylo jeho zvykem, stál ležérně opřený o pult, jednu ruku měl v kapse kalhot, sako rozepnuté a proužkovaná kravata mu visela šikmo přes pásek dolů. Prošedivělé vlasy měl pečlivě sčesané na stranu. Usmíval se zrovna na servírku a ukazoval jí ještě jednu láhev. Vody, samozřejmě. Tak zarytého abstinenta člověk jen tak neviděl.
Když mě uviděl, sebral láhev a přesunul se k jednomu z malých stolků v místnosti. Sedl si do jednoho křesílka a já se k němu připojil.
„Mám pro tebe tréninkovýho partnera, Libore.“
Samozřejmě žádné jak ses vyspal? nebo ahoj, jak se dneska cítíš?, to bylo na jeho pragmatickou duši příliš.
„Koho?“
„Dominika.“
Rozesmál jsem se. „To si děláš srandu? A jeho papá s tím souhlasil?“
„Jeho táta tě má rád.“
„Jeho táta má rád lidi, co vyhrávají Wimbledon. Bez tý mísy jsem pro něj jen rozmazelenej spratek, co stahuje jeho syna na scestí. Nechápu, jak může takhle otáčet. A nechápu, že to nevidíš.“
Otec se na mě v klidu koukal. „A já nechápu, proč to řešíš. Je dobrej tenista. Adam tam dorazí o něco později.“
Povzdechl jsem si. „Já přece nic neříkám. Ale jestli tam bude sedět, tak zase dohrajeme předčasně.“
Samozřejmě tam seděl, samozřejmě jsme předčasně dohráli a samozřejmě se to dostalo do novin.
Otec vytáhl tablet a něco tam začal projíždět. Zakotvil prstem v levém horním rohu.
„Takže, máš to domluvený na pátou hodinu. A v jednu,“ kouknul na stříbrné hodinky na zápěstí, „to máme za necelou hodinku, máš setkání se starostou Moskvy, někde ve městě. V gorodě,“ upřesnil. „Ve tři čtvrtě pro tebe přijedou před hotel, tak tam buď.“
Vzal jsem do ruky jeho vodu a pořádně si přihnul. „Že by se mě někdo zeptal, jestli chci vidět nějakýho starostu?“
„Jako tvůj manažer ti říkám, že ho chceš vidět. Zařídil jsem ti takový soukromí, jaký potřebuješ. Jen minimum lidí ví, v jakým hotelu jsi ubytovanej, takže s touhle informací opatrně.“
„Mám pocit, že občas zapomínáš, že jsi taky můj táta.“
„Tím jsem v obýváku v Šumperku.“
„Ten už jsem neviděl snad měsíc.“
Mávnul rukou. „Neřešit, nemluvit, souhlasit. Nechal jsem ti uvařit jen lehkej oběd, tak to do sebe hoď a buď připravenej.“
Nemělo smysl odmlouvat.
Jsem rád, že otec dělá už jen jednu činnost. Někdy bych samozřejmě uvítal, kdyby seknul i s tou a věnoval se na plný úvazek jen té otcovské činnosti, ale když býval mým trenérem i manažerem a v jeden den na mě řval na kurtu, co to mám za forhend, jak držím to zápěstí, a že „dopredelehimlhergot, takhle lajdácky se nevrací údery ani ve zvláštní tenisový“, a večer mě s pyšným postojem před kamerou sportovní televize plácal po ramenou a zařizoval mi několik rozhovorů za sebou, bývalo to k nesnesení.
Už jako juniorovi mi bylo jasné, že to dál nepůjde, a dodnes velebím nebesa, že to pobral a že mě nevydědil. Také jsme společnými silami našli nového trenéra. Adam Klezar je jako bývalý tenista neustále v obraze, chápe mé potřeby a stavy na kurtu a umí reagovat na změny během hry. Už jen z jeho očí dokážu vyčíst, co bych měl udělat jinak. Jestli to je nedovolené koučování, to nevím, ale faktem je, že dokáže vymyslet na každého hráče speciální taktiku a v průběhu ji ještě několikrát změnit. Ta jeho myšlenková variabilita je úžasná a moc dobře ví, že bez něj bych nikdy nebyl zapsaný v Anglii mezi vítězi.
Co se snažím říct je, že mám okolo sebe dva lidi, kteří vědí, co dělají.
Jeden mi řídí život společensky, jeden tenisově. A už dávno jsem pochopil, že bez toho by to nešlo. Já jsem ten, kdo odevzdává maximum na kurtu, oni mimo něj.
Otec vypnul tablet. „V kolik zítra hraješ?“
„V jedenáct. Na centrkurtu.“
„A na jak dlouho to vidíš?“
Pokrčil jsem rameny. „Tak maximálně dvě hodinky. Když ho nepodcením nebo nezahraje zázračnej zápas.“
„Takže přímo vedle šaten jsou dva soukromý masážní salony. V půl druhý tam budeš mít masáž. A pak tě čekám v hotelu, od sedmi tam bude jeden menší raut.“
„Super, zase celej večer o vodě a ovoci. Miluju rauty.“
„Lidi z hotelu ti zařídili menší raut na uvítanou a chtějí tě poznat. Pár nucených úsměvů zvládneš. Bude tam televize, předají ti nějakej klíč od města nebo od hotelu nebo něco takovýho. Tak se dobře nalaď. A nemá smy…“
„Smysl odmlouvat, já vím.“
Ale stejně jsem to samozřejmě dělal.
***
 |
Knihy autora:
 |
 |
Nejnovější komentáře