Brazilská kerolajna (12)

Došel jsem si znovu do koupelny, namočil ručník do studené vody a potom jsem si s ním lehl na postel. Venku dnes nebylo nijak kouzelně, oblohu pokrývaly těžké šedivé mraky, ze kterých mohlo kdykoli začít pršet. Takže alespoň slunce mě netrápilo. Mohl jsem s ručníkem na hlavě v klidu přemýšlet.

Karolína nezastírala, že pro ni jsou finance důležité. Měla dvě práce, ale ani to jí pravděpodobně nestačilo. Byla to cílevědomá žena, přesvědčená o tom, že se musí sama zajistit. Nespoléhat na nikoho, tím spíš ne na muže. Koneckonců nechtěl jsem si nic nalhávat, ale já ji nesbalil. Ona sbalila mě. Kdyby mi nenechala lístek se jménem hotelu, smutnil bych teď, že jsem přišel o masérku, ale ne o zajímavou osobu. Ona se rozhodla, že mne pustí do svého života (a že se mnou zalepí díru v jednom večeru; možná že i tak to bylo), já přijal a dopadlo to, jak to dopadlo.

Jak se dostala k lidem, kteří do cizích zemí pašovali v útrobách něco cenného (škrtl jsem drogy, kvůli balíčku kokainu zašitýmu pod kůží by nikdo nepodstupoval takové riziko, ani by kvůli tomu nikdo nevraždil lidi, kteří ho převáží; nehledě na to, že by je mohl využít znovu), to můžu jen spekulovat do roztrhání těla a alkoholem nasáklého mozku. Přes inzerát to nejspíš nebylo. Ale kdo ví. Rozhodně ti lidé hledali někoho, kdo potřebuje peníze a kdo jezdí do ciziny. Možná bylo podmínkou Rusko, možná jakákoli země. Třeba jsou takových lidí stovky, jsou rozdělení do seznamů podle zemí, které navštěvují. A podle toho někdo vzadu tahá za nitky.

Karolína se dostaví na nějaké místo v Čechách, několik týdnů dopředu. Podstoupí operaci, při níž jí je voperován do těla balíček. Balíček nemůže obsahovat samozřejmě nic kovového, něco, co by neprošlo letištní kontrolou. Jsou domluvené informace o předání, respektive vyjmutí balíčku.

A pak už pápá, užij si pěkně dovolenou.

Možná znají obličej člověka, který má balíček vyjmout. Já bych chtěl toho člověka vidět osobně, jen tak někoho bych svoje tělo rozřezat nenechal. Takže možná znají jméno a obličej kontaktu v zahraničí. Možná jim je řečeno, že to je skvělý doktor. Možná dostanou tisíc záruk, záznamů a záběrů na lidi, kteří tu akci podstoupili a teď si vesele žijí.

Záruka ovšem neznamená nic, jistotu přežití vám nedá. Na místě je kontakt ubodá, čímž zakryje fakt, že z těla někdo něco vyňal.

A spěchá za dalším dobrovolníkem, seznam může být dlouhý. Setkají se v noci v garáži jeho prarodičů, on si lehne na deku na zem, doktor nejspíš vytáhne sterilizované náčiní, injekci na lokální znecitlivění, rukavice, roušku, vytasí se s uklidňujícími slovy, že tohle už dělal tisíckrát a že to bude jedno rychlé říznutí a konec.

Potom vytáhne nůž a než stačí oběť zareagovat, vrazí mu ho do hrudi. Muž nestačí ani vykřiknout. Z poraněných plic vyletí zbytky vzduchu a další rány definitivně ukončí jeho naději, že by to mohlo dobře dopadnout. Krutá, ale poměrně rychlá smrt.

Vrah si dá pozor, aby jednu z ran směřoval do rány, ze které vyndal balíček. Sleduje, jak se pod mladíkovým tělem garáž plní krví. Nechá studené oči hledět do zdiva na stropě, opatrně se dostane ze dveří a pak brankou ven. Dává si pozor, aby ho nikdo neviděl. A může vyrazit do další štace.

Nemohl jsem vědět, kdo za tím vším je, a neměl jsem ambice ani možnost to zjišťovat. Netušil jsem, s čím ti lidé obchodují, ani jak si mohli osobovat právo zabíjet všechny ty chudáky, kteří jim věří.

Ale jestli jsou to alespoň trochu profesionálové, tak jsem naprosto přesně věděl, jak zjistit, kdo poslal Karolínu předčasně do hrobu. A pro ni, pro její rodinu a v neposlední řadě především pro sebe, jsem tu osobu chtěl poslat před ruskou spravedlnost, hned poté, co jí pohlédnu do očí.

Donutil jsem se vytočit otcovo číslo.

„Kdo je tvůj tréninkový partner?“ vyštěkl.

„Kokinakis.“

„A to proč?“

„Protože jsem zase trochu na štíru s panem Meffertem,“ řekl jsem po pravdě.

Z druhé strany, o hodinu dále se ozývalo supění. „Já si tu domlouvám schůzky, abych tobě zajistil klidný a spokojený život, a ty nejsi schopnej vyjít s jedním člověkem? Jedním?!“

„Já…“

„A trénoval jsi včera?“

Nemělo smysl lhát. „Ne.“

„Zase jsi zapíjel žal?“

„Ne, byl jsem…“

„Nezajímá mě to! Zajímá mě, kde jsi teď.“

Hlava nepřestávala bolet a tenhle křik jen můj stav mizernosti umocňoval. Ručník se mi svezl na stranu, tak jsem si ho volnou rukou vrátil na místo. Sice už byl skoro teplý a pomáhal minimálně, ale čert to vem.

„Jsem na pokoji, snídám a připravuju se na zápas.“

„To jsi v Austrálii?! Kolik si, doprdele, myslíš, že je hodin?“

Kouknul jsem rychle na mobil. Půl druhé. Kruci!

„Tati, já…“

„Nezajímají mě výmluvy. Nezajímá mě vůbec nic. Robert Meffert mi dneska ráno volal, že zvažuje trestní oznámení. Prý jsi mu vyhrožoval.“

Zkusil jsem se posadit a ručník znovu spadl, tak jsem ho nechal ležet. „To je nesmysl! Jen jsme se trochu chytli. Nebylo to poprvý.“

„On to vykládá jinak. A vůbec na tom nezáleží. Vyhraj turnaj, jinak z toho vyvodím důsledky, který se ti nebudou ani trochu líbit.“ Supění přestalo, hlas se mu uklidnil. Když už jsem si začínal myslet, že hovor ukončil, dodal: „Doufám, že máš kocovinu.“ A zavěsil.

V koupelně jsem se pořádně opláchl. Potom jsem si zkontroloval, jestli mám u sebe pořád otcovu kartu. Byla naštěstí v zadní kapse kalhot, které měly špinavá kolena. Takže hádám, že jsem někde vypouštěl alkohol od Bohatových. Dobře mi tak.

Na facebooku jsem naklapal narychlo dva statusy a zavřel notebook. Teď už jen nechat pracovat strach.

Byl jsem se podívat, jestli mám šanci stihnout zápas. Ale už dopředu jsem si byl jistý, že ano. Otec by mi jinak ani nevolal. Nejspíš věděl od Adama rozpis. V půl šesté. Soupeřem mi měl být Rus Dolenko, kvalifikant. Takže štěstí pro mě. Když se dám trochu do kupy, mám šanci ho porazit. Zavolal jsem Ivanovi, vysvětlil mu situaci a poprosil ho, jestli by mě zkusil dát do provozního stavu. Slíbil, že udělá, co je v jeho silách, a domluvili jsme se na půl čtvrtou. Já toho chlapa prostě zbožňuju. Ještě jsem se ho zeptal, jestli neviděl Roberta Mefferta. Ano, prý je v tenisovém areálu. A ne v ideální náladě, Dominik totiž dneska prohrál. Respektive skrečoval. Došlo mi, že je dnes už čtvrtfinále, takže žádný den volna pro Dominika. Chudák.

V hotelové restauraci jsem se najedl, dal jsem si kus ryby a lehký zeleninový salát, a s obavami jsem čekal, co to s žaludkem udělá. Nestalo se ovšem nic. Tělo poslušně trávilo a já začal doufat, že by to večer nemuselo dopadnout špatně.

Taxíkem jsem to vzal potom přímo na kurty. Nakouknul jsem do masážního salonku, ale Mefferta staršího jsem objevil až u automatu na kafe, postával tam s listinami v ruce a něco vyťukával na telefonu.

Došel jsem k němu.

„Co chceš?“ Nekřičel, ale do vlídnosti měl daleko. „Všechno jsi mi řekl ve středu.“

„Přišel jsem vás požádat, abyste si to rozmyslel s tou žalobou. Nesmyslnou žalobou, co si budeme povídat.“

Pokrčil rameny. „Možná si to rozmyslím. Kdo ví. Máš s tím problém?“

„Oba víme, jak absurdní to je.“ Dával jsem mu šanci všechno vzít zpátky. Měl jsem v hlavě jednu nepodloženou tezi, ale čím déle jsem na něj hleděl a povídal si s ním, tím víc jsem jí věřil, a tím víc jsem se divil, jak někdo takový může být otcem tak skvělého kluka, jako je Dominik.

Strčil mobil do kapsy. „Oba víme, jak absurdně rozmazlenej fracek jsi. Potřebuješ od života nakopat do prdele a já budu ta dobrá víla, která to za všechny lidi udělá. Naučíš se respektu a sebekontrole, a to se ti bude do budoucna hodit, to mi můžeš věřit.“

Dobrá. Nechtělo se mi poslouchat slova o sebekontrole zrovna od tohohle muže.

„Dominik mi říkal, že se vám líbí stejný ženy. To je u dvou tak věkově rozdílných lidí nevýhoda, ne?“

„Do toho ti nic není.“ Koukal na mě tím svým pichlavým pohledem plným opovržení. „Nepleť se do mý rodiny, s Dominikem jsi skončil.“

„Čtete hodně?“ zeptal jsem se.

Viditelně se zarazil. „Co to meleš?“

„Říká vám něco Brazilská Kerolajna? Dost pochybuju. Karolína si pod tímhle názvem psala vlastní telenovelu.“ Usmál jsem se. „Přál bych vám to číst, hrůza všech hrůz. Samá hrubka a příběh nikde.“

Teď už jsem měl jeho pozornost. V duchu jsem cítil, že jsem narazil na zlatou žílu. Jen v tomhle případě v ní tepaly místo zlata jen hovna a sračky. Doufal jsem, že se nepletu. Chtěl jsem mu s nimi naplnit chřtán, ale v opačném případě jsem mohl sobě ošklivě zavařit.

„Byl to samej Rodrigo, Ernesto a tak, znáte ty jihoamerický jména. A mezi nima jeden hráč badmintonu Roberto. Podle Karolíny hroznej padouch. Není vám to jméno povědomý, Roberte?“

Mlčel, ale z obličeje mu během několika sekund vyprchala skoro všechna barva.

„Nemám tušení, o čem to mluvíš. To si jako psala deník?“

„Nějakou formu deníku,“ odvětil jsem.

„A co to má společnýho se mnou?“

„S Robertem trénovala,“ lhal jsem, až se mi prášilo od pusy, ale nehodlal jsem teď tu tučnou rybu pustit, „koukala, jak svádí starší ženy, a když jednou svedl i ji, mlčela o tom, aby neublížil její rodině. Rozumějte, bylo jí čtrnáct, to by byl průšvih.“

„Pořád nechápu, co s tím mám společnýho.“ Pousmál se, ale křídová barva v obličeji přetrvávala.

„Já taky ne,“ přikývl jsem, „ale třeba tam najde nějakou shodu policie, kdo ví? Brazilskou Kerolajnu mají mezi důkazy. Budou tam možná hledat vodítko. Robert a Roberto, badminton a tenis, trošku se zapátrá ve vašem okolí a poptají se pár lidí.“ Naklonil jsem se až k němu. Cítil jsem, jak se mu chvěje hrdlo a ve mně se radostí trylikala dušička. „Když jsem si to spojil já, velmistrům z vyšetřovačky to dojde za jak dlouho?“

Chytnul mě za ruku a odtáhl stranou, někam, kde nebyl vidět ani roh recepce, ani okna.

„Mluvíš nesmysly! Kdo by si co spojoval?“

„S vraždou Karolíny.“

„Já jsem jí nic neudělal!“ řekl důrazně, ale potichu. Ta alabastrová barva mu nyní přišla i do očí, hnědá barva najednou vypadala vybledle a mně došlo, že se bojí. Velký pan Meffert, prznitel tisíců maminek a pro mě spodek té nejhnusnější žumpy, se bál.

„Určitě? Mně to nemusíte říkat.“

„Tak přestaň říkat nesmysly.“

Věděl jsem, nebo jsem byl z velké části přesvědčený, že s její smrtí nemá nic společného, ale tohle mi dělalo dobře.

„Možná ne. Ale stejně jako chce můj táta pro mě to nejlepší, chcete, předpokládám, to nejlepší i vy pro Dominika. Co by s ním provedlo, kdybyste byl vyšetřovanej kvůli vraždě, hm? Nebo v lepším případě pro zneužití čtrnáctiletý holky? Jak by to ovlivnilo jeho kariéru?“

Upřímně — něco takového jsem si nedokázal představit. Sice by za to v zárodku mohl jeho otec, ale já bych byl ten, kdo by ten fakt vytáhl na světlo. Karolíně to život nevrátí, a já se hodlal soustředit na to, abych našel toho, kdo jí to udělal. Tohle je podružná věc, ale když uvedu do klidu svého otce, budu mít klid i já. Vyhrajeme všichni.

***

---

Knihy autora: