Brazilská kerolajna (3)

Než jsem ho ale mohl rozjet, otevřely se dveře a v nich se objevil otec. Měl na sobě stejný oblek jako včera, tvářil se naprosto stejně neutrálně, ale v ruce držel noviny. A to mohlo znamenat jen výbornou zprávu, nebo naopak nějakou pohromu. Tedy alespoň v jeho očích, já tisk neřešil.

Posadil se obkročmo na židli, na které měla Karolína svou utěrku, a rozložil noviny. Prst měl celou dobu mezi stránkami, takže už to měl evidentně připravené.

„Tohle vypadá dobře. Mají tu krásnou fotku. Ty a starosta na Arbatu, podáváte si ruku a tváříte se jako byste právě vyřešili světovej mír. Měl by sis tu fotku dát na svý stránky.“

„Čau,“ řekl jsem suše.

„Ahoj.“

„Můžeš aspoň jednou pozdravit, když se vidíme?“

„Neztrapňuj se, Libore.“

Protočil jsem panenky. Ležel jsem na zádech, takže jsem ho neviděl celého, vlastně jen hlavu pod kouskem novin, ale v tuhle chvíli ta prošedivělá hlava ztělesňovala všechno, co mě tu štvalo. Nejsem naivní, vím, že každý mého věku má s rodiči problém, jenže málo z nich jim řídí život tak jako mně. Hodinu po hodině, den po dni. Nic dobrého, co se stane, není pochváleno, protože je to jen pro moje dobro. Všechno špatné, co provedu, je mi vyčítáno měsíc. Je to můj táta, toleruju ho a samozřejmě ho mám rád, ale ten jeho pragmatismus a studený čumák s teplotou pod bodem mrazu mi občas leze na mozek.

„Jo, neztrapňuj se, Libore,“ Karolína si samozřejmě přisadila. Počkej, ty potvoro, ještě jsme neskončili.

„Je tu krásnej dlouhej článek, jak jste spolu hráli a jak k tobě promlouval. Že ti fandí, že je rád, že se s tebou mohl osobně potkat. Osobně si myslím, že tohle jsou přesně akce, který potřebuješ. Musíš růst tenisově i společensky, takže bych vynechal nějaký večírky a soustředil bych se spíš na setkání s významnými politiky nebo sportovci v důchodu. To je ta správná cesta. Máš na to nějakej názor?“

Jo, v pokoji mám pikslu kaviáru za devět set euro, můžeš si ji namazat na chleba s ramou a udávit se.

„Bylo to v pohodě.“

Viděl jsem, jak otáčí na další stránku a očima po mě šlehl. „Děkuju za dospělej pohled na věc.“

Karolína mi řekla, abych se posadil. Dával jsem pozor na osušku, aby byla tam, kde má, a ona mi zatím masírovala krk.

„No nic,“ pokračoval, když viděl, že nereaguju, „potud dobrý, odpoledne se vydařilo a dojem jsi zanechal. Proto nedokážu pochopit, proč si to musíš posrat zase na tý samý frontě, a ještě když u toho jsou fotografové.“

Tím mě trochu zaskočil. Samozřejmě jsem věděl, o čem mluví, ale netušil jsem, že tam byl někdo s fotografem. Ten parchant musel být zatraceně dobře schovaný.

Před očima se mi objevil plátek psaný azbukou. Všude byly samé barevné fotky, až nechutně křiklavé, a vpravo nahoře ta nejkřiklavější s mým obličejem. Až jsem se musel uchechtnout, když jsem ji viděl. Oba obličeje, které tam byly, byly skoro v životní velikosti. Ten vpravo s vykulenýma očima a zvednutou rukou patřil Robertu Meffertovi, Dominikovu otci. Měl ve tváři výraz muže, jemuž se právě snaží žralok ukousnout jednu ruku. Nalevo jsem byl já, s ústy zkřivenými do šklebu, o kterém jsem byl přesvědčený, že ho nejsem schopný nikdy vytvořit. Jeden koutek nahoru, druhý kolmo dolů, rty pootevřené a mezi nimi prosvítající zuby. V očích se mi odráželo slunce a byla v nich vidět chuť někomu vytrhnout střeva a udělat si z nich švihadlo. Nicméně deset minut poté mě to samozřejmě přešlo. Jenže to už na snímku nebylo.

„Mladý tenista na pokraji amoku,“ citoval otec. „Přijde ti normální, tohle vyvádět první den turnaje? V čem ti to má pomoct?“

„Kdybys byl v mý kůži, dopadlo by to stejně,“ zachrochtal jsem. Ale moc dobře jsem věděl, že nedopadlo. Můj otec byl ztělesněním praktičnosti, logického uvažování a „vysoké taktiky“, jak to jednou nazval.

„To si vážně myslíš?“

„Měl blbý kecy. Ke mně, k tobě, tak celkově.“

„Nevypadáš jako typ, co ho rozhodí blbý kecy,“ ozvala se za mnou Karolína.

Viděl jsem, že na ni otec přes noviny stočil pohled. „Vy masírujte, slečno Divišová, tohle je soukromá věc.“

„Soukromý věci se probírají v soukromí, jestli se nepletu.“

Měl jsem chuť se smát, ale asi bych si moc nepomohl. V takovýchhle situacích většinou stačilo říct, že už se to víckrát nestane, dát v příštím zápase kanára a otec vypustil přebytečnou páru.

„Tati, prosím tě,“ povzdechl jsem si a prověsil trochu obličej. Vážná situace si vyžadovala vážný výraz. V duchu jsem si vybavil tvář mrože a snažil jsem se ji napodobit. Pěkně povolit svaly, nechat kůži spadnout a oči přivřít. „Vážně bych tu masáž chtěl v klidu dokončit. Slibuju, že se to víckrát nestane. Jen jediná osoba na světě mě takhle přivádí k šílenství a jsem si jistej, že ji teď dlouho nepotkám. A do tý doby třeba… co ty víš… dozraju.“

Složil noviny a vstal. Stoupnul si přede mne a já měl v úrovni očí jeho napěchovaný hrudník. V mládí sice neholdoval tenisu, zato ovšem vzpíral a dodnes to na některých partiích bylo poznat. Díky tomu budil respekt nejen u mě, ale i u převážné většiny tenisového světa.

„Dozraješ ještě dneska. Za hodinu máš tiskovku. Takže se oblečeš, učešeš, navoníš, popovídáš si se svojí novou kamarádkou,“ ukázal za mne, kde se Karolína činila, „naladíš se na dobrou, ale pokornou notu, a pak se tam pěkně do éteru omluvíš.“

Než jsem stihl říct cokoli na protest, otevřely se dveře a objevil se v nich drobný hnědovlasý muž v tmavém obleku. Tvídové kalhoty na jeho vyzáblých nohách plandaly, sako mu nesedělo, na kořeni nosu měl brýle a v ruce držel černou lesklou aktovku. Tisknul si ji k hrudi, jako by tam měl čerstvou várku zlatých cihel.

„Promiňte, můžu mluvit s agentem pana Dreksy?“

„To jsem já,“ otec se k němu neochotně otočil. „Jestli by vám to neva…“

Muž za sebou zabouchl dveře s takovým gustem, že jsme skoro všichni tři nadskočili. „Chválabohu, tady to je hrozné bludiště. A ta neochota! Člověk tady nenarazí na nikoho, kdo mluví česky. Já vím, jsme v Rusku, ale v pavouku jsou čtyři Češi, tak by člověk doufal…“ mávnul rukou, „neptejte se, jak to vím. Dva z nich nosí na triku naše logo. Asi bych měl vysvětlit situaci.“

Položil aktovku, na níž bylo tučnými modrými literami napsáno VIVA SPORT na židli, otevřel ji a vytáhl z ní několik papírů. Nasměroval kostnatou ruku, která vylézala z rukávu bílé košile, na hruď mého otce. „Jmenuju se Louvar, zastupuju společnost Viva Sport a bohužel vám musím sdělit, že porušujete závazky dané smlouvou. Jestli vám to nebude vadit, rád bych vše uvedl na pravou míru.“

Jemně jsem sundal Karolíniny ruce ze svých ramenou.

„Bude,“ řekl jsem.

Prstem si posunul brýle ke kořeni nosu, ale ty stejně sklouzly dolů. Sjel pohledem z mého otce na mě a potom zpět na něj. „Prosím?“

„Bude,“ zopakoval jsem.

V tuhle chvíli mi bylo jedno, jestli se na tiskovce budu omlouvat za jeden úlet nebo za dva, ale teď jsem na masáži, která má moje tělo připravit na druhé kolo, na hodinu tenisu, možná dvě, a já to tady nehodlám proměňovat na diskusní kroužek.

Otec chvíli mlčel. Přemýšlel jsem, co se mu může odehrávat v hlavě. Bože, jak jsme ho to vychovali? Po kom tou povahou je? Co mám dělat? Zabít ho? Jak ho mám potrestat? A bude na něj vůbec něco platit? Jeho oči neprozrazovaly nic. Stál přede mnou pořád na tom samém místě, pouze hlavu měl otočenou k místu, kde ještě před chvílí seděl.

Karolína se mezitím přesunula k umyvadlu, smývala olej z rukou a dávala nám pocit jakéhosi soukromí. Jestli se o nějakém dalo vůbec mluvit.

Nakonec řekl otec bezbarvým hlasem: „Tyhle věci budeme řešit v Čechách. Proč jste nezavolal, mohli jsme se sejít v hotelu. Kdo vám dal právo jet za námi sem a kdo vám dal právo chodit do téhle místnosti?“

Tohle je můj táta.

„Nejsem si jist, jestli v hotelu Starr jsou prostory, které by nám daly potřebný klid. Je třeba řešit fakt, že porušujete…“

„Veškeré vaše domněnky a pocity ohledně loga budeme řešit po návratu domů, kdy si sjednáte schůzku jako inteligentní bytost a seriózní zástupce vaší firmy. Jestli budete v téhle místnosti přesně minutu potom, co domluvím, zavolám člověku, před kterým se vám třese konečník, promluvím si s ním a zařídím, že tohle je poslední aktovka, kterou ve svém životě držíte v ruce.“

Mužíkovi brýle jen tak tak držely na špičce nosu, ale neposunul si je. Mačkal si lejstra k tělu a nenápadně sahal po aktovce.

„Jestli vás ještě jednou uvidím poblíž svého syna,“ pokračoval otec, „jestli vás ještě někdy uvidím ve stejné místnosti, na tréninku, na zápase, a samozřejmě jestli mi ještě někdy při dalším případném rozhovoru skočíte do řeči, zajistím vaší rodině, o které silně pochybuji, že existuje, neklidné spaní po několik let.“

Cvaklo to a papíry zmizely uvnitř kabely.

„Rozumíme si?“

Muž přikývl. Vypadal o deset čísel menší než při svém příchodu, což z něj dělalo ideálního adepta na roli hobita.

„V pořádku. Můžete jít a dejte ve vaší firmě na vědomí, že si po návratu přeju jednat s někým jiným. Vy to můžete podat slušně. Pokud tam zavolám já, vyzní to mnohem hůř.“

Další přikývnutí. Muž chytl aktovku do ruky, hodil po mně nepokojný pohled a skoro pozpátku vyšel ze dveří. Tentokrát za sebou zavřel o poznání tišeji.

Karolína vzala do ruky malý bílý kufřík. „Mám dojem, že jsem tu taky skončila.“ Pobaveně se na mě podívala. „A doufám v trochu mírnější rozloučení.“

„Díky za záskok,“ řekl jí na to otec, podle mě mnohem chladněji, než by se hodilo. „Po středečním zápase už tu budeme mít vlastního maséra. Ale samozřejmě si vážíme, že jste si našla čas.“

Přikývla. „Bez problémů. Tady je ten seznam olejíčků. Doporučuju pivní. Voní krásně po cedru.“

Nevím, jestli si otec všiml mrknutí.

Já ti dám, že nejsi na zajíčky.

***

Knihy autora: