Brazilská kerolajna (7)

Otec si upravoval rukáv na košili. Jeden mu ze saka vyčuhoval víc, a to byl samozřejmě problém hodný pozornosti. „Jak jsi na tom?“

„Truchlím, povídám si a duše mi bulí, jestli to potřebuješ vědět.“

„Byl jsi trénovat?“

„Samozřejmě.“

„Dobře. Takže tě nenapadá, že bys zítra nenastoupil?“

Zavrtěl jsem hlavou. „Ne, proč?“

„Ráno,“ pronesl pomalu a s dostatečnou pauzou, jako by to slovíčko mělo už samo o sobě dost vysvětlovat, „jsi vypadal, že tě její smrt dost vzala a že pro tebe… asi byla důležitá.“

„To vysvětluje asi tu bolavou duši.“

„Jen potřebuju vědět, že zítra nastoupíš.“

„Nastoupím,“ zopakoval jsem a snažil jsem se potlačit rostoucí podráždění. „Vím, jak je to pro tebe důležitý, takže nastoupím.“

Otec si rukou přejel po tváři. „Ptám se proto, že se musím vrátit do Čech. Ta porušená smlouva u sponzora je docela vážná věc. Nemám tušení, kde je problém, ale nepotřebujeme hned na začátku roku nějaký starosti podobnýho typu.“

„Včera jsi působil sebevědoměji.“

„Člověk si musí udržovat pocit nějaký aury nad sebou, Libore, ale neznamená to, že to beru na lehkou váhu. Ten člověk mi telefon nebere, takže to jdu urovnat přímo na místo.“

„A o co vlastně jde?“

„V Praze mi nic po telefonu nechtějí říct. Nebo neumí, ono to vyjde nastejno.“

Rukáv byl už konečně na svém místě a otec si ho spokojeně hladil. Adam mě poplácal po rameni. „Co tě nezabije, chlape, to tě posílí. Musíš to brát sportovně.“

Bez výrazu jsem se na něj podíval. Neměl jsem náladu na žádné chytré řeči. Kdyby mi řekl, že můžu být šťastný, že jsem si aspoň před tím vrznul, bral bych to spíš. „Až přijdeš na to, jak se bere smrt sportovně, dej mi vědět.“

„Adam tu je od toho, aby tě udržel ve formě,“ řekl otec, „tak ho laskavě nech pracovat.“

Ukázal jsem na bar. „Tam se udržuju ve formě.“

„Piješ?“

„Zapíjím.“

Chvíli na mě koukal a můj trenér stál s rukama na prsou vedle něj a tiše přešlapoval, jako osobní strážce. Těžko říct, jestli můj, nebo otcův.

Potom přikývl. „V pořádku. Zítra přejeď toho Američana, a já přijedu na finále.“

„Vynechal jsi dva zápasy.“

Adam jednu ruku vystrčil mým směrem, druhá dál odpočívala na prsou, a souprava na něm zašustila. „Nikdo o tobě nepochybuje.“

A já nepochyboval o tom, že dneska bude dlouhý večer. Na baru jsem zahlédl Luka a vytipoval si ho jako další oběť ruské smrtící vodky. Tamta možná byla první, ale určitě ne poslední. Věděl jsem, že ať už dnes večer dopadnu jakkoli a zítra budu hrát jakkoli špatně, dnešní večer si vždycky obhájím. Před otcem, před Adamem, na jakékoli tiskovce na světě. Nikdo mi dnes večer nezakáže zapíjet Karolínu zas a znova až do stavu, kdy si nebudu jist, jestli ji vidím a jestli s ní můžu mluvit. A pak jí řeknu, že mi je hrozně líto, že jsem nedostal příležitost s ní strávit tolik času, abych ji ze všech stran poznal a abych se naučil mít ji rád. Ten jeden večer byl nefér, byl hrozně málo a já jí to chtěl říct. Chtěl jsem to říct vlastně komukoli, kdo by to vydržel poslouchat.

„To rád slyším. Teď, jestli vám to nebude vadit, jdu dělat klukům společnost. Mám pocit, že už ví o tom, co se dneska stalo, celej tenisovej žebříček.“

Otec si sáhl do kapsy a vytáhl peněženku. V ruce se mu objevila karta. „Plať tímhle, taková je domluva.“

Schoval jsem kartu do kapsy. „Rozumím.“

„A v neděli jsem zpátky. Nandej jim to tady. A šetři se, nezapomeň, že odsud letíme přímo do Helsinek.“

Přikývl jsem, ale myšlenky se mi opět začaly rozutíkávat. Alespoň jsem zareagoval na otcovo suché podání ruky a přikývl jsem, když Adam říkal něco o velkém množství vody a náplastech na kuří oka. Kdyby mě kdokoliv později mučil, nebyl bych schopný z toho složit kloudnou větu. Tolik asi k mému vnímání.

Na baru jsem potom objednal samozřejmě další vodku, nejen pro sebe, nýbrž i pro Dominika, který se ukázkově ošíval a nehorázně přehrával, ale když jsem po jedné sklínce postavil i před Luka, Grigora Gamidova a jednoho Poláka, vytáhlého Polanskiho, u kterého jsem si nemohl ani za nic na světě vybavit jméno (když jsme pozdě v noci společně zvraceli na toaletách, prozradil mi ho — Peter), začala ho opět nahlodávat nejistota.

Zlomový okamžik nastal pět minut poté. Na baru bylo vyskládáno sedm panáků, alkohol v nich se stříbřitě blyštil a za námi se objevil Meffert starší.

A ten byl na rozdíl od mého otce radikálnější a pohotovější. Hranou ruky odsunul panáky z našeho dosahu, nevšímal si mého pobaveného pohledu a na vzlyk, který vydal Luke, odpověděl znechuceným zasyčením.

„To myslíte vážně?“ Hlavou kroutil kolem dokola a opisoval po nás všech perfektní kružnice, ale jak je nebe modré a šneci se plazí, byl jsem si jist, že ta slova patří mně. I kdyby v těch sklínkách byly prášky proti bolesti nebo mléko, ta slova patřila mně a nikomu jinému.

Vytáhl jsem kartu a slušně ji položil před něj na bar.

„Je tohle vaše?“

Podíval se na mě a pak po svém synovi. Dominik sklopil hlavu, což vyvolalo dojem, že je poslušný synáček, ale zároveň to vypadalo, že v tom nechává otce samotného.

„Je mi jedno, co…“

Ukázal jsem kartu Dominikovi. „Je ta kreditka tvýho táty?“ Kouknul jsem na ni. „Pět osm šest tři tři dva šest a tak dál. Platinovej mastercard.“

Dominik zavrtěl hlavou. A já na to konto vrátil šest panáků na původní místo a pod nenávistným pohledem Mefferta staršího, vykukujícího zpod šedivějícího obočí a zvrásnělých víček jsem je rozdělil před pět kluků, kteří seděli na svých židlích.

„Dominika vynechávám,“ řekl jsem klidně, „ale nesahejte na to, co není vaše. To bysme nebyli kamarádi.“

„To si říkáš tenista?“

„Prosím ano,“ usmál jsem se. Zvedl jsem svou vodku, možná trochu prudčeji, a cítil jsem, že mi trocha tekutiny vyšplíchla na ukazováček. Natáhl jsem ruku směrem k Dominikovi. „Na tebe a na naši milou Karolínu. A na toho sráče, co jí to udělal, ať se dneska ráno neprobudí.“ Celá naše banda zvedla skleničky, a i když mi nikdo nemohl rozumět, všichni jí ukázali směrem ke mně a k Dominikovi a pak to do sebe kopli. A já se nakonec otočil k panu Meffertovi. „A na vás a vaše klidný spaní.“

„Na tvoji opici.“

Pokrčil jsem rameny. „I to se může stát. Dneska člověk nemá žádný záruky.“

„Jdeš na pokoj?“ zeptal se Dominika.

„Za chvíli přijdu, tati.“

Abych tady nebyl za toho grázla, nemůžu tvrdit, že se mnou ty věčné hádky nic nedělaly. Nevadilo mi se s ním chytnout a říct mu pěkně od plic, co si o něm myslím, to v žádném případě. Myslím, že na to mám dost odvahy i solidní slovní zásobu. Ale krutě proti srsti mi bylo tahle extempore absolvovat před samotným Dominikem. A to bylo skoro pokaždé. Nevadilo mi klesat v očích Mefferta staršího (podle mého skromného názoru mi z té bažiny, kterou byl jeho vlastní pohled na mě, koukaly jen konečky vlasů), ale když jsem cítil, že by mě za to mohl nenávidět i Dominik, bylo mi z toho všelijak. Nemohl bych se mu divit, přece jen ho otec vychoval, dal mu nějaký základ do života a přivedl ho k tenisu, ale i když jsem tohle všechno věděl, i když jsem riskoval, že podkopávám naše přátelství, ten odpor k jeho osobě byl tak silný, že mi zatemňoval mozek a bránil racionálnímu uvažování, aby vykouklo na světlo boží.

A i teď jsem viděl, jak po mně Dominik po očku kouká, a já si v duchu říkal, že tentokrát by to mohlo skončit v klidu. I proto jsem Dominika před jeho otcem nenutil pít. A i proto jsem se k němu otočil zády. Nechtěl jsem riskovat sebemenší pohled, který by mě vyprovokoval. Dnešní večer mi za to nestál.

Meffert si ovšem myslel něco jiného.

„Nikdy z tebe nebude tenista, když se necháš rozhodit jednou cuchtou.“

Luke mi zkusil dát ruku před tělo, ale já ji odstrčil. Řekl what, asi se chtěl zeptat, co říkal, ale jestli se ve Francii věnují pantomimě stejně dobře, jako pojídání žabích stehýnek, musel na mně poznat, že nic pěkného.

„Nebude?“ cítil jsem pozvolné stoupání krve do hlavy a vůbec jsem se tomu nebránil. Klidně ať se tam smísí s vodkou, tím líp. „Nebude? A co je z vás? Mizernej trenér, kterej místo honoráře prstí mladý maminy v křoví za kurtem. To z vás dělá tenistu? Dělá to z vás odborníka? Kdybyste byl aspoň v tomhle dobrej, mohl jste si nabalit solidní partii, ale zřejmě ani v tom ojíždění nejste dost dobrej.“ Myšlenkami jsem byl částečně u Dominika a omlouval jsem se mu, ale už to nešlo zastavit. „Víte, jaká Karolína byla? Dělala pro vás dost dlouho, abyste ji poznal a nemyslel si o ní, že je cuchta, ale předpokládám, že lidi, který pro vás dělají, vám jsou ukradený. Kdybyste neměl ze syna peníze, kdyby byl mizernej tenista, nechal byste i jeho. Ale proč, že jo? Oba víme, že to Dominik někam dotáhne. A nepotřebuje k tomu váš dohled a kritiku. Protože je to v něm. Ve vás ne, nikdy ve vás nic nebylo, jen touha po penězích a čerstvých kalhotkách. Možná že mi bude ráno špatně z chlastu, ale teď mi je špatně z vás.“

Odplivl jsem si do prázdné skleničky a ukázal jsem mu to. „Tohle pro mě jste. A nechoďte se mi omlouvat.“

Měl jsem v hlavě těch myšlenek mnohem víc, některé byly publikovatelné, některé ne, ale v jádru jsem mu řekl to, co jsem měl na srdci.

Jestli měl něco na srdci on, já se to nedozvěděl.

Jen se naklonil, odplivl si do té samé sklínky (když jsem nad tím později přemýšlel, taky to byl vlastně názor; nebylo to moc výřečné, ale vystihovalo to přesně náš vztah, ten vztah, který přecházel z odporu v čirou nenávist) a s pohledem lustrujícím ostatní tenisty u baru odešel pryč.

Dominik hned vytáhl mobil a něco na něm začal ťukat. Možná se snažil otce uklidnit a obhajoval mě, nebo jel s ním na jedné vlně, to ví bůh. Ale nezlobil jsem se na něj za žádnou reakci. Spíš jsem ho litoval, že to musel zase slyšet. A paradoxně jako jediná osoba v místnosti, protože nikdo jiný neuměl česky. Možná Polanski mohl rozumět, ale nepobral určitě všechno.

Ale jak už jsem věděl před hodinou, před svým i Dominikovým otcem, nehodlal jsem si tenhle večer nechat zkazit. Takže jsem rozlil další rundu a pousmál jsem se, když ruku natáhl i Dominik.

Podal jsem mu vodku do ruky. „Je mi to líto. Přestal jsem se ovládat. Ale…“

„Stane se to znova, že jo?“ Jeho vědoucí pohled mě trochu uklidnil.

„Jestli jeden z nás něco neprovede, něco nezmění, tak… jo, stane se to znova.“

„Zvláštní. Nám oběma se líbí stejný ženský, ale s tebou si jeden z nás nerozumí. Záhada.“ Namočil špičku jazyka do vodky a s úšklebkem ji pak do sebe obrátil. „Jde o zvyk, ne?“ Přikývl jsem a on dodal: „Druhá je stejně hnusná jako první.“

***

---

Knihy autora: