Detektivkářem nesnadno a velmi pomalu – 2) Všude dobře, doma nejlíp

Nešvarů, které se rozmáhají mezi začínajícími (ale mnohdy i mezi končícími) autory je povícero, těžko se vyzdvihuje jeden jediný. Ale určitě je tu ten jeden „vyvolený“, který mi dělá těžké spaní. Když se probouzím v noci hrůzou, ačkoli jsem si vzal prášek na spaní, a když se mi při čtení ježí chloupky na oholeném těle, není to známkou toho, že by mi v mailu přistála kvalitní hororová či detektivní povídka, většinou to znamená, že se některý z nadšenců vrhnul bezhlavě za hranice a do hlavní role obsadil Johna Blakea.

Milý John Blake je pravděpodobně detektiv, stejně pravděpodobně operuje v „jůesej“ a ještě pravděpodobněji nemá vůbec páru, stejně jako ruka, která ho vede, co má vlastně dělat.

Už jsem někde psal, že John Blake (nebo jiné, podobně famózní jméno), zní líp než Bedřich Vomáčka, pod kterým si člověk představí souseda páchnoucího potem a fritovacím olejem, a to je asi tak jediný aspekt, který můžu s klidným svědomím odsouhlasit. Všechna ostatní hlediska jsou do temna začouzená, kalná a prosycená předpoklady, že českého čtenáře nebude Bedřich zajímat. Bude. Že není svět zvědavý na nějaké české hrdiny. No… není. Tak ho pojďme spolu přesvědčit, aby zajímavý být začal.

Americký občan má velkou výhodu v tom, že se jeho vzdělání točí okolo hvězdnaté vlajky, sypání čaje v Bostonu do moře a pětačtyřiceti prezidentů. Světové dějiny v osnovách mají, ale upřímně – koho zajímá nějaká Evropa nebo Afrika, když je Amerika tak obrovská a děje se tam tolik báječných věcí? Z toho potom plyne, že když se rodilému Američanovi dostane do ruky kniha, kde se popisuje život v České Republice, ten tomu nemá důvod nevěřit. Exotika je holt exotika. Možná že v některých evropských zemích neteče voda, v Karlových varech mají Alpy, pobíhají tam kanibalové a všechny, doslova všechny středoevropské země mluví rusky.

To se to pak pro takové konzumenty píše. Americký spisovatel si může dovolit prakticky cokoli. Netvrdím, že to je pravidlem a konkrétně bych si nedovolil na nikoho ukazovat prstem (a už určitě ne na Dana Browna, mrk, mrk), ale autoři z téhle země zkrátka moc dobře ví, že je živí ten americký trh a pokud zabrousí ve svém díle kupříkladu do Turecka, tak se pranic neděje, pokud pár milionů Turků najde v knížce snůšku nesmyslů.

Nuže… a teď se vrátíme zpět za hranice, projdeme poklidnou celní kontrolou bez zevrubných prohlídek tělesných otvorů a zaměříme se na to, co skousne ten český čtenář.

Ten je inteligentní a sečtělý. O tom nepochybujte. Nemá rád, když mu někdo věší bulíky na nos, a i když zná většinou americké ulice jen ze seriálů a dokumentů, jen tak něco vám nespolkne. Koho spíš přijme? Bedřicha, nebo Johna? Někdo může namítnout, že zručná ruka zvládne podat oba hrdiny, ale moje zkušenosti mi jasně našeptávají, že zkušená ruka si do hlavní role nedosadí kalifornského detektiva, pokud nemá Kalifornii a život v ní perfektně, nebo aspoň věrohodně zmapovaný.

Nabídnu opět příklad z vlastní tvorby a snad mě nikdo nebude zkoušet kamenovat za sebestřednost. V knize Noční tep jsem hlavního hrdinu, osmnáctiletého tenistu Libora Dreksu, vyslal na turnaj do Moskvy. Troufám si tvrdit, že moje obliba bílého sportu mi dala dostatek sebevědomí k tomu, abych z toho prostředí napsal detektivní příběh. Jenže Moskva? To bylo cizí prostředí, jakkoli jsem si myslel, že ji znám. Kreml, Rudé náměstí, spousta chrámů, Arbat. To bylo tak všechno, co jsem si dal v hlavě dohromady. Projel jsem si dokumentární video, geografii, obyvatelstvo, a protože jsem hodlal v jedné části Libora šoupnout na policejní stanici, vygooglil jsem si všechny možné záběry ruských policejních domů. A že to nebyla žádná švanda. Ani potom jsem si nepřipadal jako rusofil a někdo, kdo by mohl dělat průvodce po Rusku, ale měl jsem alespoň pocit, že čtenáře neklamu. Vodím za nos, to ano. Jenže vození za nos je mojí výsadou, lhaní by bylo nedostatkem.

Jsou případy, kdy se tenhle „amerikanismus“, či „anglikanismus“ dá pochopit. Pokud člověk vzdává hold některým slavným autorům, zasadí příběh do Anglie na přelomu předminulého století a umně čtenáře pomocí citlivě psané starší češtiny vláká do detektivních sítí, vítám to a tleskám. Je umění přesvědčit toho, kdo si knihu koupí, že rozumíte svému řemeslu, a u nás se to povedlo především Zdeňkovi Jarchovskému.

Všem ostatním, kdo se pokouší svézt na vlně amerických a britských seriálů, ať už se Sherlockem, forenzním vyšetřovacím týmem nebo lebky rozbíjejícím detektivem, bych doporučoval, ať se podívají na dvacet let starého Detektiva Martina Tomsu. Budou se možná smát. Možná se budou tak smát, až se budou za břicho popadat, ale tohle je přesně hrdina, který v literárním světě může fungovat.

Zavřete oči a představte si ho. Nechte ho procházet pražskými potemnělými uličkami, dovolte mu, aby unavenýma očima obklopenýma drobnými vráskami lustroval pochybné návštěvníky dlouho otevřených nočních podniků. Přihrajte mu dámu v nesnázích. Ne Jennifer, ale zcela obyčejnou plavovlásku Lucku, která zrovna se zakopnutím vyletěla z baru. Zabouchly se za ní dveře, ona sprostě nadává, a když se otočí, má půlku obličeje nateklou až hrůza. Necháte svého detektiva pomoct? Nebo si bude všímat sám sebe? Koneckonců – určitě máte zrovna rozběhlý čerstvý případ.

Poddejte se tomu. Vraťte se ze zahraniční dovolené domů do českých krajin a ukažte všem okolo, že i ten český detektiv a koneckonců možná i váš pupkatý soused páchnoucí potem a fritovacím olejem, mají natěšenému čtenáři co říct.

← Předchozí část

Knihy autora: