Jak miluje sparťan

„Těžko tě získávám, lehko tě ztrácím…“

Znáte ten text?

Jakpak by ne, s hvězdičkou blýskavou se dřív nebo později potká každý romanticky založený člověk.

A ne, teď opravdu nemám na mysli hvězdičku slávistickou. Beru to spíš eufemisticky, nadneseně.

Sparťanské srdce se objeví nenadále, prostě se vyloupne a většinou, než si uvědomíte proč, jak, kde a kdy, už jste sparťanem.

Můžete to svádět na rodinné poměry, jeden povedený zápas shlédnutý v televizi nebo návštěvu stadionu a potřesení rukou prý známému čutálistovi. Pravda je taková, že v tomhle případě je to jinak, než s blýskavou hvězdou. Láska ke Spartě se rodí lehko, přelehko, takřka přes noc. Ale zbavit se jí… kdo by to krucinálhimlhergot chtěl?

Já měl ve svém životě hvězd několik.

Do toho, řekněme, osmnáctého roku života se u mě vystřídalo pár lásek, o nichž jsem byl přesvědčený, že to bude do konce života.

Ty nejžhavější a většinou neopětované, protože ještě netušily, jak lásku dvanáctiletého kluka přijmout, byly na základní škole a slzami jsem naplnil nejeden kapesník. Později, na střední škole, se objevily múzy, které mě ignorovaly zcela z pouhého principu a tentokrát už jsem kapesník plnil… ale vlastně ano, slzami taky, láska bolí v jakémkoli věku.

Pro fotbalového fanouška je dost ošemetný problém nalezení partnerky, která by jeho koníček nejen tolerovala, ale přímo jím žila. (Drobná rada úvodem – ano, takové ženy se nacházejí často přímo na stadionu, a pokud má chlap dostatečně vyhnité koule na to, aby nějakou takovou ošálovanou psychopatku oslovil, může se z toho vyvinout i plnohodnotný a oboustranně výhodný vztah.)

Podle mých třicetiletých fandovských zkušeností soudím, že existují tři typy partnerek.

Ty, které přítelův entusiasmus, pravidelné výjezdy na stadion a utrácení za permanentky na zápasy, které člověk musí odstát v nevýhodném sektoru, naprosto nechápou (v horším případě odsuzují) a při večerním víně s nejlepší kamarádkou (v horším případě kamarádem) lamentují nad pračlověkem, který se v její drahé polovičce skrývá.

Potom tu máme druhou sekci, ve které se pohybují dívky, které svého přítele nepokrytě podporují, odtrpí si s ním i pár zápasů na stadionu a k narozeninám mu dají koláž jeho sparťanských fotografií, ale skutečně se sparťankami nikdy nestanou. Jen tuhle mánii přijmou společně s novým vztahem.

Třetí typ žen je vzácností a bývají rozebrané jako za komunistů toaletní papír. Žijí kvalitním fotbalem, tedy Spartou. Milují správně orientované fanoušky, tedy sparťany. Jsou schopny zmlátit v hospodě jakéhokoli muže, který se jim nelíbí (tedy slávistu).

Řekl bych, že pokud si muž najde ženu, která neholduje fotbalu, nebo je dokonce fanynkou jiného týmu, zjistí, že čím dále vztah postupuje hlouběji do stereotypu, tím chladněji partnerka na jeho příslušnost shlíží. Je tu pravděpodobnost, že postupem času se tenhle pocit změní v apatii (z obou stran – žena přestane věřit tomu, že s ní partner půjde raději na muzikál, než na stadión, a muž si ani neuvědomí, že ho už žena přestala zvát na muzikály), a to může být buď předzvěst toho, že se vztah dostal do ideální rovnováhy, nebo leží na stole vedle studeného kuřete nepodepsané rozvodové papíry.

Když lehce odbočím – všimli jste si, jaký je nepoměr hokejových a fotbalových fanynek? O tenise ani nemluvím, o tom moje matka odnepaměti tvrdí, že to je sport bílých imbecilů, že je zajímavější koukat na zápasy kohoutů. Ale ženy zkrátka přitahuje něco jiného. Kolik z nich sedí u televize nebo fandí v hospodě u piva? To by byly jednoduché počty. Pokud se nějaká z nich už navlékne do dresu, zpravidla má na zádech Jágra. Pokud byste ji chtěli navléct do Lafaty, v tom lepším případě vás seřve, v horším se zeptá, kdo to je. Ženské pokolení zkrátka nějak přitahuje rychlost a svižnost, fotbalová taktika a pomalé dobývání branky není nic pro ně. Já osobně miluju, když je ve vzduchu cítit gól. A teď nemyslím patnáctiminutový tlak jednoho týmu, při němž se masíruje obrana zprava zleva a vy si ani nemůžete odskočit na záchod, protože se znáte a víte, že ve chvíli, kdy vystoupáte po schodech, padne gól, i kdyby to mělo být v osmé minutě nastavení. Já tu mluvím o tom, že některým gólům předchází tak jasně procítěná rozehra, že při čtvrtém doteku víte, že na konci toho koncertu musí být gól. Protože jinak by to znamenalo, že někdo urazil fotbalového Pána Boha. V tom je rozdíl mezi hokejem a fotbalem. Nebo ho tak vnímají moje čtyři dioptrie. Protože než si utřu jedno sklíčko na brýlích, Záruba nestihne ani svědomitě oznámit, že byl v soupeřově brankovišti atakován útočník, a už je na druhé straně puk v síti. Jsem sparťan, to ano, ale vždycky jsem byl spíš tím fotbalovým sparťanem, než hokejovým a jen doufám, že neurazím fanoušky, kteří fandí Spartě, i když se jedná o dorostence florbalové ligy.

Ale to už jsem odbočil příliš.

Najít tu správnou ženu, která vás bude milovat i s rudým srdcem, je umění. Jedna z nich to mé nechtěla respektovat, jiná ho chtěla vyříznout. Ale člověk si musí umět projít vším, aby pochopil, že láska má milion podob, jen na vás záleží, které dáte šanci.

Co by měla mít správná sparťanka, pokud to tedy není pravověrná fanynka, která vám (šťastnému prevítovi) spadla do klína?

Trpělivost. U partnerek slávistů se tahle vlastnost počítá dvojnásob, ne-li trojnásob, protože za posledních osm let ji slávisté opakovaně ztráceli a nabývali, aby v letošní sezóně vyvrcholila jakousi falešnou nadějí v lepší zítřky. Budiž jim to (ne)přáno.

Musí mít hodně kamarádek, které se o ni postarají, pokud neholduje výletům po republice, a které mají obdobně postižené partnery, aby si je mohly kritizovat i vychvalovat navzájem.

A v neposlední řadě by měla mít pochopení pro naprosto příšerný vkus každého sparťana a tolerovat jeho přání mít sparťanský znak v obývacím pokoji hned vedle dveří, aby ho každá návštěva okamžitě viděla. Sparťanské ponožky, povlečení na postel, které pochopitelně koliduje s tím s fialkami, které má ona od maminky, ale s tím se musí naučit žít. Nesmí chybět sparťanské panáky na zapíjení vítězství a trojnásobné sklenky na zapíjení žalu, sparťanská placatka na cesty, sparťanská kšiltovka, protože to je pravděpodobně jediný kus oblečení, který partnerka schválí k nošení do společnosti, a pochopitelně hra Jak se stát správným sparťanem (pro netrpělivé, kteří ji okamžitě začali hledat na internetu – ještě ji nevydali).

Není legrace žít s jedním z nás.

Máme potřeby jako každý obyčejný člověk, ale přitom si nás žena bere s hendikepem, který nezvládne ani odstranit, ani předělat. Musí se s ním naučit žít a komunikovat, protože sparťanství v nás žije svým vlastním životem, vyvíjí se a rozrůstá podle toho, jak se o něj staráme.

Ale za odměnu brzy zjistí, že fotbal nefotbal, gól negól, je pro nás irelevantní, na koho svoje rudé srdce zaměříme. Nezáleží na tom, jestli to je žena, nebo jediný opravdový klub, o kterém se mluví ve světě nepřetržitě sto dvacet let, tyhle city budou intenzivní a udeří silou mastodonta.

A pak už jen záleží na tom správném trenérovi, který nás vztahem provede.

← Předchozí část | Pokračování →

Knihy autora: