Jak rukuje sparťan

Nevím, jakou měl který fotbalista představu o vojně, ale jestli šli s vizí jako já, že je tam uvítá s praporem na žerdi sám podplukovník a budou zbaveni veškerých povinností běžného „myšáka“, museli hořce zaplakat. Tatam byly časy, kdy si kluby po přijímači vybírali při nástupu nejnadějnější fotbalisty (Dukla měla pochopitelně primární výběr, přes to nejel vlak; Masopust by mohl vyprávět), a to tu mluvíme o profesionálních fotbalistech. Tak profesionálních, jak jen v osmnáctém věku života můžou být. Já byl amatér. Kopal jsem jako amatér, běhal jsem jako amatér a při neúspěchu jsem se choval jako amatér. Fandil jsem sice jako profesionál, ale to mi úlevy nezajistilo.

Vypadalo to zkrátka na rok sucha. Jak po stránce sexuální, tak po té fotbalové. Kluci na pokoji (bylo nás osmnáct a já vyfasoval nad sebe spolunocležníka, který do sebe futroval prošlé konzervy s fazolemi z Army po kýblech, a když už po nocích neskuhral s ručníkem na hlavě, zajistil mi nezapomenutelný koncert, v němž hrálo prim jeho tlusté střevo) si olepili dvířka skříněk divoženkami z Lea a podobných časopisů a divili se, že já místo toho volil decentní plakát s Petrem Gabrielem u míče a pod něj celou sparťanskou sestavu. Potřeboval jsem ten rok nějak přežít, potřeboval jsem mít chlapce u sebe.

Nebylo to zprvu snadné, to není nutné žádnému vysloužilému vysvětlovat. Člověk si musí zvyknout na režim, šarže a především na to, že tu první dva měsíce znamená asi tolik, co rozpláclý komár na stropě u zářivky.

Na jeden pohodový zážitek byly dva, které jsem rád zapomněl. Pomohlo mi, že jsem byl přeborníkem v luštění křížovek, takže jsem byl při přebírání balíků většinou milostivě ušetřen a nebyl jsem nucen se dělit o klobásky, kterými mě otec, jako náruživý uzenář, každý týden zásoboval.

K fotbalu jsem se dostal až po přijímači. Ne že bych neměl chuť a čas dřív, ale hřiště bylo v Janovicích nad Úhlavou jediné a zpravidla zabrané vojáky, kteří sloužili déle než já. Protlačit se mezi ně se rovnalo zázraku a já si navykl na ně na vojně nevěřit.

Občas jsem se tedy před otevřenou skříňkou u Gabriela modlil o možnost si kopnout aspoň párkrát do míče. Jsem si jist, že vzhledem k tomu, že to byl archanděl, ačkoli původně vlastně anděl smrti, měl jsem v jeho přítomnosti větší šanci, než kdybych si pod krejčovský metr vylepil dvě dívky s jazyky v rodidlech, jako většina ubytovaných. Ať už v tom tedy Péťa prsty měl nebo ne (ty dívky je v tom měly každopádně), šance předvést se na hřišti přišla v koncem června, kdy jsem byl na vojně už skoro tři měsíce.

V týdnu, kdy jsem snášel trpělivě útoky jediného slávisty na pokoji, jenž mi každou hodinu s fanatickou pravidelností připomínal jediný slávistický úspěch, a to semifinále poháru UEFA, starý tehdy dva roky, jsem se dostal na hřiště k několika vojákům, kteří brali zápasy stejně vážně jako já. V tu chvíli bylo jedno, kdo je slávista, sparťan nebo bohemák, fanouškovské trikolory jsme nenosili a vytetované jsme to nikde neměli. Vlezli jsme na hřiště, podpraporčíka – velitele čety – jsme učinili rozhodčím a za jásotu jediných dvou žen, tedy sedmdesátileté knihovnice a manželky plukovníka, která čekala na odvoz, jsme začali honit míč po nerovné ploše, protože jsme nechtěli fanynky zklamat.

Nebyla to zdaleka nejpohlednější hra, kterou jsem kdy zažil a nepamatuju si nějaký zásadnější moment, ale v tu chvíli jsem měl pocit, že to tam asi můžu přežít. Jestli si ještě párkrát kopnu, jestli něco s míčem vymyslím, budu mít na co se těšit. Po skončení jsme si vyměnili propocená trika, která byla na vlast stejná, poplácali jsme se po zádech, spláchli to všechno litrem domácí limonády od nadšené knihovnice a rozprchli se po patrech.

Ten večer jsem z křížovek vystřihl bílý proužek papíru, napsal na něj svoje jméno a přilepil ho na dvířka na plakát se sparťanskou sestavou. Pěkně vedle Martina Frýdka. Co na tom, že tam bylo teď dvanáct hráčů, nějak jsem ten adrenalin potřeboval z těla dostat a masturbace pod dekou v přítomnosti sedmnácti chrápajících sotva odrostlých puberťáků byla na seznamu až úplně dole. Spokojeně jsem svoje jméno uhladil, skříňku zamkl a za dva týdny mě převeleli na střelnici, kde jsem sekal trávu, stavěl kuchyň a hrál fotbal tak často, že mi matka musela posílat koňskou mast na oteklé kotníky.

Říkal jsem si jedno – jestli za ten rok moje fanouškovství nepoleví, musím po skončení vojny udělat něco, co mě posune dál. Abych o sobě mohl tvrdit, že jsem skalní. Jelikož to slovo mě přitahovalo stejně jako můru žárovka.

Nakonec jsem nemusel dělat nic zásadního, protože rok po jejím ukončení jsem poznal svého nejlepšího kamaráda – slávistu, který mi ukázal nečekané obzory. Předvedl mi, kam může fandovství zajít, jak se má fandit a nefandit a především kdy. A tehdy – v konfrontaci s člověkem, který svůj klub miluje tak jako já – jsem začínal pociťovat, že to s tím mým postojem, kdy jsem tvrdil, že Slávii vlastně přeju, nebude tak horké…

← Předchozí část | Pokračování →

Knihy autora: